(ČB 5/2020) V našem seriálu článků jsme začali od obecnějších témat – od vize a od osobností, které ji ztělesňují a berou na sebe odpovědnost za její uskutečnění. Postupně se dostáváme k praktičtějším záležitostem. V dubnovém čísle jsme uvažovali, jak si vytvořit plán práce, určený k tomu, jak určitých konkrétních cílů dosáhnout. Dnes pokročíme ještě o kousek dál a budeme se věnovat otázce – jak na to? Co tedy bychom jako ČCE měli konkrétně udělat a jak?

Poslechněte si článek:

Myslím, že by se nám mohly hodit dva postupy: analytický způsob práce a inovace. Proto si o nich nejdříve promluvíme obecně a pak přistoupíme k tomu hlavnímu: jak na to v ČCE.

Analytický způsob práce – co to je?

Analytický způsob práce není nic nového. Je již po staletí využíván ve všech vědeckých disciplínách – a akademici by uměli odříkat v principu podobný postup vědeckého bádání, používaný obdobně ať v historii, nebo třeba v molekulární biologii. Společným jmenovatelem je především logicky přesné myšlení a správná souslednost kroků vědecké práce. Zejména tyto dva principy se staly v posledních desetiletích základem pro nejrůznější praktické činnosti.

Srozumitelně to lze ukázat na souslednosti kroků, které vedou ke vzniku nějakého produktu nebo služby. Všichni si občas zajdeme koupit třeba kartářek na zuby nebo počítač a řada z nás bude jednoho dne potřebovat péči v hospicu. Způsob, jakým tyto rozdílné věci vznikají, je překvapivě podobný: 1) Definice potřeby: Nejdříve musí být jasné, jaká ta potřeba je – co by se hodilo určité skupině lidí a proč tuto potřebu zatím neuspokojily jiné existující produkty nebo služby. 2) Definice produktu: Jak má daný produkt vypadat, aby co nejlépe danou potřebu uspokojil, jak má být „zabalen“ a jak je vhodné jej nabízet. 3) Po té, co daný produkt již vznikl, nastává práce se zpětnou vazbou – průběžné sledování, jestli a jak produkt plní svůj účel ve všech aspektech. 4) Úprava produktu na základě zpětné vazby. Podstatné je, že každý z těchto čtyř kroků vydá jasný výstup, založený na faktech a jejich poctivé analýze, a všechny čtyři kroky tvoří jeden provázaný celek. Toto jednoduché obecné schéma se s úspěchem uplatňuje i mimo komerční sféru – osvojila si je mimo jiné i řada úspěšných českých neziskových organizací (např. Člověk v tísni, Učitel naživo).

Nizozemský příklad

Pokud bychom hledali v církevním prostředí, najdeme velmi hezký příklad zakládání sborů nového typu. Začala s tím v roce 2012 Protestantská církev v Nizozemí (PCN) a zmínili jsme se o tom již v minulém článku. V prvním kroku socioekonomická analýza ukázala, že se PCN daří oslovovat pouze dvě z devíti hlavních skupin obyvatel a že dosavadní zkušenosti se zakládáním nových sborů klasického typu ukazují, že se tento úzký záběr nedaří rozšířit. V druhém kroku proto vznikl plán na založení 100 nových komunit, určených především „lidem, kteří do kostela nechodí“. Tyto komunity mohly vznikat v různých místech a prostředích, nemusely splňovat všechny formální náležitosti standardního sboru, a i jejich pravidelný program se mohl výrazně odlišovat. Ve třetím kroku byl tento plán uváděn do života a vznikaly reálné zkušenosti – ukázalo se například, že nové sbory vznikaly často podle sociologického klíče (např. na sídlištích nebo ve vyloučených lokalitách), a ne nutně tam, kde sbor „chyběl na mapě“. A často se sbor nezaměřil primárně na nedělní bohoslužby, ale na různé formáty setkávání v týdnu nebo třeba na pěší poutě, při kterých se mlčky promýšlejí biblické pasáže. Také se ukázalo, že k ekonomické soběstačnosti zpravidla nestačí pět let, ale spíše deset. Ve čtvrtém kroku pak byla na základě těchto zkušeností podpora nových sborů (zejména ze strany blízkých tradičních sborů) i jejich pravidla (např. vysluhování svátostí) upravována tak, aby odpovídala reálným potřebám. Zvládnout všechny čtyři kroky tak, že do sedmi let vznikne v zemi o málo větší než ČR 87 nových fungujících sborů, vyžaduje zjevně obrovské množství cílevědomého úsilí a promyšlené práce.

Podobný „analytický“ způsob práce v podobně poctivě odpracovaných čtyřech krocích neovládáme: Návrh různých zajímavých nápadů v oblasti rozvoje ČCE, který nastává téměř při každém evangelickém setkání, většinou nevyústí ve viditelný praktický výsledek. Přitom určitě nejsme méně schopni než Holanďané; jenom nám v ČCE chybí jedno místo, které by toto mělo v „popisu práce“ od počátku až do konce.

Slovo inovace získalo nový význam

Druhému nástroji se říká inovace. Toto slovo existuje dlouho, všichni je známe. V posledních letech ale dostalo nový, konkrétnější význam. Dnes již nemá často smysl nové věci dlouho rozmýšlet, plánovat a schvalovat. V řadě situací se daleko lépe osvědčuje jednoduchý přístup nové nápady rychle testovat metodou „pokus –omyl“, a na základě získané zkušenosti prvotní nápad upravit a dále rozvíjet, anebo jej pro danou chvíli zavrhnout. Takový postup je daleko rychlejší (a levnější), ale velké instituce s centralizovaným a formalistickým rozhodováním tohle ze zřejmých důvodů těžko zvládají. Proto se v posledních letech například mnoho technologických nápadů prosadilo v nových malých firmách.
Pro způsob práce ve stylu inovací je ČCE s více než 200 samostatnými sbory ideálně disponována. Každý sbor může působit jako laboratoř nových nápadů; omezení daná církevními řády nebo potřebou schvalování v ústředí jsou minimální! Vlna tvořivosti, která po vyhlášení nouzového stavu přinesla spoustu nápadů, jak zachovat živou komunikaci a zajistit pomoc potřebným členům sborů i dalším lidem, je výborná ukázka potenciálu, který v nás dříme.

Jak tedy takové postupy v ČCE využít?

Důvod, proč jsem si na obě pomůcky vzpomněl, je následující: Při přípravě strategického plánu jsme se rychle shodli, že těžištěm naší pozornosti musí být rozvoj nových, živých forem zbožnosti a zvěstování evangelia i mimo církev. Neuměli jsme ale dobře popsat, jak by to mělo vypadat (co by mělo být jinak než dnes), a tím pádem ani co teď přesně dělat. Vedle toho ale neustále všichni zakopáváme o různé nové nápady (některé z nich jsou ve strategickém plánu zaznamenány), z nichž řada se zdá být přinejmenším zajímavá. Neumíme se jich ale dobře chopit. Jsem přesvědčen, že právě kombinace obou výše popsaných postupů by nám v tom mohla pomoci.

Jak je v prostředí ČCE uvést v život? Musí to být úkol pro skupinu lidí na úrovni ústředí, která má v „popisu práce“ všechny čtyři „analytické“ kroky. Na rozdíl od klasických, hierarchicky uspořádaných institucí ale ve vztahu ke sborům a seniorátům musí mít roli pomocnou, ne pravomoc přikazovací: měla by přinášet nové podněty, podporovat sbory při jejich „pokusech“ neboli inovacích a pomoci zprostředkovat zkušenosti mezi sbory – něco jako když včela opyluje květy. Taková skupina nemusí být velká, stačily by možná tři osoby.

Zárodky podobného způsobu práce se objevily již při práci strategické komise – „zveřejňování“ dobré praxe z různých oblastí, databáze nápadů apod. Podle mých zkušeností se ale psané návody a databáze většinou nedočkají širšího využití a jejich přínos nakonec nebývá velký. Pokud není vytvořen ucelený systém, za který odpovídají lidé, kteří mají motivaci úkol dotáhnout od prvotního nápadu až ke konečnému výsledku, není realistické očekávat velké výsledky.

Čím se můžeme inspirovat

Nové nápady můžeme vždycky vymýšlet, často je ale jednodušší opisovat. Je to také menší riziko – věc, která funguje jinde, může fungovat i u nás (pokud máme obdobné podmínky). Kromě inspirace mimo křesťanské prostředí (což bychom neměli opomíjet) je pro nás nejjednodušší podívat se na to, co se již děje v našich sborech, co najdeme u jiných církví v ČR a konečně čím se můžeme inspirovat u protestantských církví v cizině. Jsem laik a v církevním prostředí se pohybuji málo, ale celkem náhodně jsem narazil na dost velký počet zajímavých příkladů:

1. Sbory ČCE: Postní meditace, provozované soběslavským sborem; poutě Negevskou pouští v Izraeli, organizované soběslavským kurátorem Janem Růžičkou; zkušenosti s obnovou téměř zaniklých sborů (Rumburk, Ústí n.L.); Taizé spiritualita, kterou po třiceti letech přijala za vlastní již řada evangelíků.

2. Jiné církve v ČR: Církev bratrská – založení nového sboru v prostředí sídliště na Černém mostě v Praze; Církev husitská – má již několik osobností, které jsou schopny vést duchovní cvičení; římskokatolická církev – využití kolínského centra kontemplativní modlitby pro potřeby studentské farnosti sv. Salvátora, vedené páterem Tomášem Halíkem.

3. Protestantské církve v cizině: Německé církve (prof. P. Zimmerling) – návrat ke „cvičení“ v modlitbě, prožívání Boží přítomnosti v přírodě, přejímání podnětů odjinud, např. Ježíšova modlitba z ortodoxní církve; anglické a nizozemské církve – zakládání sborů nového typu (Fresh expressions,
Pioneering); skotská církev – „Radikální akční plán“, na který byla přidělena významná část církevních finančních prostředků.

Představuji si, že z těchto semínek mohou vzejít věci, které si dnes stěží umíme představit – pět, deset, možná dvacet nových nízkoprahových sborů, kam se často zatoulají i náhodní kolemjdoucí. „Centrum“ pro kontemplativní modlitbu, kde se běžně setkávají členové ČCE s hledajícími ne-křesťany. Společné poutě na místa, která inspirují svojí historií, přírodou nebo atmosférou. A to jistě není všechno.

Petr Štulc, presbyter sboru Praha-Jarov