(ČB 5/2020) …a protože slýcháme, že nám chybí dobré zprávy, tak se na dobré zprávy zaměřím, a to ze západu. Háček je v tom, že každý má trochu jiné představy o tom, jak by taková dobrá zpráva ze Západočeského seniorátu měla vypadat.

Poslechněte si článek:

Co by bylo vlastně pro tento specifický kout naší pestré církve dobré? Nejlépe bychom to měli vědět my, co tu žijeme. Po dvaceti letech na západě už se začínám považovat za „insidera“. Zároveň však jsem pamětliva toho, jak to chodí jinde, i toho, že také zde zůstávají neprobádaná území a neprobádané situace.

Časy se mění

I když tváří v tvář rostoucímu odvodu do Personálního fondu mohla nastat neřízená panika nebo znít stížnosti na „ty nahoře“ (myslí se teď patro mezi seniorátním výborem a Pánem Bohem), dobré noviny ze západu pro mě jsou, že se tak neděje. Že se ale časy mění, o tom nepochybuje nikdo. O struktuře sborů a sborové práci budeme muset přemýšlet v neosahaných konceptech a modelech, to tušíme. Navíc nikdo nečeká ani si nepřeje, aby vzešel jeden centrální univerzální model pro všechny. Je třeba situaci uchopit zodpovědně sami za sebe a v mantinelech církevních řádů.

Na úvod diskuse o struktuře sborů a sborové práci

Podzimní konvent rozdělení finančních prostředků církve zpochybnil. A dále se vyjádřil k dopadům, které takové rozdělení přinese. Byly zodpovězeny praktické a tíživé otázky a zaznělo ujištění o podpoře tam, kde budou staršovstva v důsledku směřování církve, které jsme demokratickými nástroji přijali, v přílišném stresu.

V současnosti se sice o zavírání sborů, na rozdíl od nefunkčních kazatelských stanic, neuvažuje. Ale z diskuse jasně vyplynulo, že možnosti správy, jak jsme na ni zvyklí, obtíže samofinancování nevyřeší. Sbory nejsou schopny svou stávající existenci zajistit (ani tři procenta ani pět procent ani jiná desetitisícová částka z rodinných rozpočtů ve prospěch sboru se většinou nenaskytne), a tak se přistoupí ke krácení úvazků.

„Sousboří“ jsme vyzkoušeli

Snad nebohého čtenáře napadne, jak by takový krácený úvazek vypadal a jak by se přilepil k jinému zkrácenému úvazku a hotovo. Tento model jsme v seniorátu vyzkoušeli hned ve dvou oblastech. Jedna z nich je mé „sousboří“. Představa, že zodpovědně obstarám život dvou a více sborů a jejich staršovstev nebyla reálná. Sbory byly dobře zajištěny, práce pro veřejnost také, s pomocí mnohých jsem udržela i své zdraví. Ale přece, když se dostaneme před otázku, zda budeme takto pokračovat, nebo ne, cítím rozpaky staršovstev i své. Proč? Protože se na to přese všechno necítíme dost silní. Finančně, energeticky, lidsky.

Tuhle cestu jsme museli zkusit, abychom věděli, co obnáší. Ve své nekončící naivitě si i teď myslím, že to byl pořád dobrý první krok. Dokonce si myslím, že v lehkém náskoku před zbytkem církve můžeme využít těchto zkušeností a času, který nám byl dán, k realizaci pokusné laboratoře správy seniorátu, ke které se mohou později vztahovat další (dle hesla z naší presbyterky „Kde jste vy, tam jsme byli i my a kde jsme my, tam budete i vy.“), ať už bude úspěšná, nebo ne…

K uvažovanému modelu proběhla mnohá jednání na úrovni staršovstev, seniorátního výboru, k začátku postu i panelová diskuse se synodním seniorem, další budou následovat. Ani samy sbory nevědí, jestli je to cesta pro ně. Nutno připomenout, že je to jeden z možných dalších tahů na šachovnici a jistě není ani nejlepší, ani není pro všechny. „To by byl ale precedens v celé církvi,“ ozvalo se. Naštěstí to dotyčný neřekl jednoznačně znechuceně.

Více farářů na spojeném území více sborů

Poslední synod nám nabídl společné povolávání farářů (na jedné povolávací listině) – tedy postavit týmovou práci více farářů na relativně velkém území několika západočeských sborů. Nebýt na to sám. Jako staršovstvo: scházím se se sousedními presbytery a neleží na mě taková tíha zodpovědnosti i financí. Jako farář: mám kolegu, se kterým si práci dělíme dle obdarování a sil a sdílíme své starosti. Jako seniorátní výbor: jednám s větším konsolidovaným partnerem, ne s několika menšími.

Není to jednoznačně bezproblémové řešení

Velká míra obtíží a zátěže zůstává a přidávají se další (přesuny a cestné). Jiné ale odpadávají (tvorba bohoslužeb, katechetických programů a akcí pro veřejnost paralelně na více místech bez možnosti opakování). Navíc, pokud se nadřízená struktura (seniorátní výbor, povšechný sbor) připojí jako partner organizační či ekonomický, uvolňují se tím faráři ruce pro práci za hranicí sborové činnosti (setkání s pracovníky v pomáhajících profesích, služba v Diakonii, kaplanská služba, práce v neformálním prostředí).

A ještě poznámka pod čarou

Tohle cítím osobně jako jeden z hlavních argumentů pro. Na stránkách Českého bratra i z rozhovorů v církvi vnímám potřebu překročit stín zvěstování evangelia v podobě, jakou jsme zdědili. Někdo má dojem, že pes je zakopán v jednotlivostech, v liturgických pořádcích, aktivitách ve sboru nebo v jiném projevu našeho spirituálního života. Pocit, který jsem si ale vybudovala na soudružsky dobře vymydleném Tachovsku, je, že zvěstování evangelia musí nutně vystoupit z rámce sborové práce, ať už bude jakkoli propracována a vybavena.

Vzácná, cenná a generacemi budovaná struktura malých sborových společenství potřebuje péči a ochranu jako výškové tábory, ze kterých si lezeme natlouct ústa nebo objevit krásné výhledy, ale opečovávání spacáků a udržování ohně není základním posláním, které máme. Rozšiřování této struktury, ve smyslu růstu počtu salárníků na skalnatém ostrohu postnáboženské Evropy není reálné a neměli bychom se k tomu upínat. Co ale reálné je, to je vydávat se na expedice do okolního prostoru, vnášet duchovní témata mimo území členského spolku, podporovat se v tom a investovat do toho. Hledat stopy Krista, které zanechává v srdcích současníků, kteří nejsou a nikdy nebudou členy čehokoli. Jemu beztak nikdy nezáleželo na tom, kdo kam patří…

Pointa dobré zprávy mladé farářky ze západu

Tým vyžaduje týmové hráče. Kdo chce vstoupit do laboratoře, kde může mnohé získat (zkušenosti, rozšířené obzory, motivaci) i ztratit (nervy, čas, iluze)? Ideálně někdo, kdo má nejhorší zkušenosti farářování už za sebou (vyplňovat hospodářské dotazníky, vést výroční sborové shromáždění, utřídit priority), a to nejlepší (teologii v praxi na území „hic sunt leones“) chce zkusit. Krása je v tom, že nikdo neví, co ho čeká. Já čekám na adrese juliana.r.hamari@gmail.com.

Juliana Hamariová, farářka ve Stříbře a Černošíně