(ČB 5/2020) „Tato kašna a vlasy paní Sládkové jsou ozdoba našeho města.“ Citát z filmu Postřižiny bylo to první, co mě napadlo, když jsem byla oslovena, abych vás, čtenáře Českého bratra, seznámila s udělením medaile vděčnosti bratru Antonínu Plachému.

Poslechněte si článek:

Slavnost se konala 23. února 2020, kdy náš sbor navštívili manželé Daniel a Daniela Ženatých a bratr synodní senior medaili Tondovi předal. Byla to jedna z posledních nedělí, kdy se ještě konaly společné bohoslužby a to našemu setkání dodává zpětně zvláštní význam (z důvodů omezení šíření koronavirového onemocnění se bohoslužby a společenská setkání od 12. března dočasně nekonají). Naše modlitebna byla od časného rána plná a jak už je u nás zvykem, slavnost probíhala ve velmi příjemné, rodinné atmosféře. Každý člen sboru i všichni hosté přispěli k nezapomenutelnému dopoledni, které jsme zakončili na faře společným obědem.

Tondův tatínek, Antonín Plachý starší, by jeden ze zakládajících členů sboru. A dnes oceněný Tonda v opavském sboru vyrostl. Během svého života vystřídal funkce kostelníka, presbytera, kurátora, konventuála, předsedy konventu, synodála, člena komisí a poradních odborů ve sboru, v seniorátu i sboru povšechném. Letos je to 30 let, kdy byl ordinován jako výpomocný kazatel.

V našem posledním sborovém zpravodaji vyšel s Tondou rozhovor, ze kterého cituji: „Medaile a ocenění člověk dostává, ale nejvíce si vážím dvou: medaili od Výboru dobré vůle, kterou mi předával pan prezident Václav Havel za sociální práci, a pak tu za církevní práci, protože jsem celý svůj život věnoval práci v církvi na různých postech, od sborových až po celocírkevní, někdy opravdu nelehkých, a tak mi to opravdu udělalo velkou radost.“

Tonda Plachý a jeho rodina jsou ozdoba našeho sboru, bez nich si náš sbor ani nedovedu představit, vždyť k nám chodí již čtvrtá generace Plachých; všechny tři Tondovy dcery s rodinami a vnoučata. A to je docela pádný důkaz toho, že jablka nepadají daleko od stromu a hlavně, že ten strom je dobrý. Tonda je totiž nejen veliký pracant, ale umí i povzbuzovat, hledat v lidech skrytá obdarování a posouvat je dál. A za to jsem mu neskonale vděčna nejen já, ale celé opavské společenství.

Simona Kopecká, foto Dan Trampler