(ČB 4/2020) Člověk je na světě proto, aby dělal dobro. Protože ho to baví. Říkávám vězňům, že se cítím ve vězení svobodnější než v církvi. A práce mě těší a baví! Už osmnáctý rok. Děkuji za podporu hlavnímu kaplanu Pavlu Kočnarovi, nuselskému sboru, Vězeňské duchovenské péči, synodní radě, Spolku evangelických kazatelů, kolegům a přátelům – a hlavně manželce. Tím bych rád začal.

Poslechněte si článek:

Všudypřítomná lež

Ale přesto musím začít něčím méně pozitivním, co jsem jako farář ve vězení musel přijmout, s čím pracovat. Dá se to shrnout jedním slovem – LEŽ. Kaplan je od toho, aby vyslechl, poslouchal, naslouchal – a vězeň musí vědět, vidět i cítit, že nás zajímá. Musí cítit, že nás bytostně zajímá jeho situace, osud, postavení, provinění… Bez toho vůbec do věznice chodit nelze. A přesto musíme počítat s tím, že ve vězení lidé lžou. Lží se to tam hemží. A vězni už jsou tak bráni – že apriori stále lžou. A my kaplani jim přesto musíme věřit. Každému jejich slovu. Bedlivě s hlubokým zájem naslouchat. A přitom víme, že třeba 20–90 % toho, co nám někdo říká, může být lež. To je jedna ze zásadních věcí – jiných než ve sborové službě – neříká se pravda, říkají se polopravdy, přetočené věci, výslovné lži. Jsme někde, kde jsou lidé za trest nebo z důvodu podezření, že udělali něco špatného. A jen málokdo chce připustit „celou pravdu“.

Druhá věc – projevit zájem

Začal jsem sice o lži, ale ve vězení jsem mnoho vztahů s lidmi navázal, hodně věcí jsme probrali, vzájemně si naslouchali a hledali cestu, těšili jsme se na sebe. Když jdu na pohovor s někým novým, těším se na něho, když jdu za někým, koho již delší dobu znám, taky se těším, že spolu pobudeme. Někdy je to ale velmi těžké. „Musel jsem synovi říct, že jsem mu zabil maminku…“

Vězeňská duchovní služba je nemisijní. Nechodíme dělat do vězení misii, chodíme za lidmi. V těžkých situacích, ve velikém trápení, ve vzdoru i pokoře – jdeme i za lidmi, kteří chtějí být jen vzati na vědomí – vědí, že jsem kaplan (tedy „asi něco s církví nebo s Biblí“), ale nechtějí číst z Bible a už vůbec se nechtějí pomodlit, jen velice stojí o to, aby jim někdo naslouchal. Zkrátka ve vězení potká člověk podstatně víc ateistů než v kostele. I mezi zaměstnanci, mezi kolegy.

A za třetí – jazyk

Jazyk vězeňského kaplana je výrazně jiný než jazyk faráře, stojícího na kazatelně nebo mluvícího ve staršovstvu. Musíme se snažit vyjádřit naši víru jinak než za použití „kostelních“ slov. Občas potkám někoho zbožného, kdo se během hodiny pomodlí i dvakrát (obvykle třikrát trestaný), a pak přijde někdo, kdo jakž takž rozumí slovu odpouštění, ale spasení, vykoupení, ale i sdílení, společenství – to jsou cizí slova, prázdné pojmy.

Ekumenický rozměr

A další změna – poznal jsem, co je ekumena. Do práce kaplana mě uváděl katolický kněz. Třetí v naší kanceláři byl kněz pravoslavný. Od samého počátku jsme mívali společné skupiny i společné klienty. Je samozřejmé, že když zrovna organizuje skupinu kolega, rád tam pošlu i své klienty. V Ruzyni bývají i katolické mše a pravoslavné liturgie, naše práce je úzce propojena. Poznal jsem jako nikdy předtím, jaké je úzce spolupracovat a sdílet se s lidmi, kteří vycházejí z jiných tradic. A jak může vypadat ekumenická kancelář. Děkuji své evangelické církvi za vyslání do kaplanské služby!

Daniel Pfann, vězeňský kaplan; foto Jindřich Štreit