(ČB 4/2020) V únoru jsme mluvili o tom, co je vize a proč je potřebná, v březnu jsme společně přemýšleli o tom, k čemu nám poslouží „leader“. Pokud se má v reálném životě něco stát, je ale také zapotřebí mít cíle a plán, jak jich dosáhnout. A to je dnešní téma.

Bez konkrétního plánu „jak na to“, zůstane většina dobrých nápadů „ve vzduchu“

Sám postupně zjišťuji, že většina myšlenek, které jsou ve strategickém plánu nebo o kterých píšu v těchto článcích, již zazněla dříve – před pěti, deseti i patnácti lety. Řadu z nich je možné ještě dnes najít na různých diskusích na evangnetu s letopočty jako 2008 a podobnými.

Ve většině případů ale zůstalo u slov. Jsem přesvědčen, že to není ničí zlá vůle. Prostě chybí koncovka, kterou tvoří rozumně formulované cíle, plán a přidělená odpovědnost. Chceme-li ale ČCE měnit, potřebujeme si nějaké cíle a plán stanovit.

Poslechněte si článek:

Cíle nám pomáhají vyhnout se „konání“ činností bez začátku a konce

Stanovit cíle je praktický prostředek, který nám pomáhá dostat se od snění k reálným výsledkům. Když jsme svého cíle dosáhli, máme radost. Když ne, musíme přemýšlet, co jsme měli udělat jinak, anebo vzít v úvahu, že daný cíl nebyl realistický. Najednou máme měřítko, které nám umožňuje říct – povedlo se to, nebo nepovedlo.

Vybavuje se mi vzpomínka na první projev Václava Havla v parlamentu (tehdy Federálním shromáždění). Havel si všiml, že v sále chybí hodiny a z toho učinil hlavní myšlenku svého projevu – komunistický režim se v posledních letech své existence soustředil už jen na udržování sama sebe, nic nechtěl měnit ani rozvíjet. Chtěl jenom, aby vše pokračovalo beze změny jako dosud. V tomto prostředí „bezčasí“ hodin nebylo zapotřebí. Po sametové revoluci naopak bylo zapotřebí tolik nových věcí udělat a bylo tak málo času! Trochu jsem se lekl, když jsem, asi s viditelnou netrpělivostí, mluvil o naší budoucnosti s jedním starším a moudřejším bratrem a ten mě chlácholil – ale bratře, nespěchej, vždyť máme dost času. Nemáme. Proto potřebujeme mít srozumitelné cíle, plán, co je proto třeba udělat a termíny, kdy to má nastat.

Jak tedy mohou vypadat cíle a plán, které by byly srozumitelné a praktické? Měly by být formulovány na třech úrovních – na úrovni církevního ústředí, na úrovni sborů a také na úrovni seniorátů.

Na úrovni celé ČCE by měl plán poskytnout srozumitelnou představu, čeho a kdy chce vedení církve dosáhnout

Podíváme se nejdřív na úroveň první: Kdybych předpokládal, že vezmeme za svou vizi, kterou jsem formuloval v únorovém článku „Vykročíme ven k dnešní společnosti způsobem jí srozumitelným a rozšíříme naši spiritualitu způsobem přiměřeným potřebám dnešních lidí“, jejím přirozeným důsledkem (tj. přiměřeným cílem) by byl růst církve, tj. počtu jejích členů. To je ale asi trochu moc vzdálená budoucnost. Abychom se tam dostali, musíme se zamyslet, co dělat v různých oblastech. A zde už strategický plán nabízí docela praktické členění na hlavní, dobře uchopitelná témata: zbožnost, misie, péče o faráře (a jiné zásadní lidi), změna organizace církve v souvislosti s přechodem na samofinancování. V každé takové oblasti potřebujeme mít ucelený a promyšlený přístup, jak ji uchopit. Na tomto základě pak lze vytvořit plán, ze kterého je patrno, co a kdy se má stát v každé oblasti a jaké výsledky a kdy můžeme čekat. Takové podoby strategický plán zatím nedosáhl. Plán, o kterém zde mluvíme, nemusí být složitý – jeho základní obrys by se měl vejít na jednu stránku a měl být jednoduše srozumitelný. Takový plán by měl být také základní „nástroj“, používaný vedením ČCE pro řízení své práce. To by také pomohlo „řadovým“ členům ČCE lépe pochopit, čeho chce ústředí dosáhnout, a tedy k čemu je vlastně dobré. Plnění jednotlivých cílů také umožňuje snadné sledování, jak se situace vyvíjí v jednotlivých oblastech a poskytuje také dobrý základ pro případné úpravy příslušené části celkového plánu.

Každá z hlavních oblastí by měla mít pečlivě promyšlené cíle – příklady z oblastí misie a nových forem zbožnosti

V některých oblastech je obtížné „od stolu“ říct, co je rozumné dělat – „prozkoumání terénu“ se proto může stát prvním konkrétním cílem. Můžeme si to ukázat třeba na příkladu protestantské církve v Nizozemí: ta dokonce zpracovala socioekonomickou analýzu, která zjišťovala, které skupiny obyvatel se jí daří, nebo nedaří oslovovat. Po dalších úvahách se rozhodla, že jedním z opatření bude zakládání nových sborů komunitního typu. A dali si také cíl: v roce 2012 se rozhodli, že do roku 2016 chtějí vytvořit 100 nových komunit! Protože už je rok 2020, můžeme se ptát, jak to dopadlo. Dnes jich existuje 87 a dalších 27 vzniká. Cíl možná není naplněn úplně, ale v našem kontextu je to úspěch nepředstavitelný. Mě ale připadá zajímavé ještě něco jiného – na začátku byla poctivá příprava: analýza situace, ve které nizozemská církev je, a pečlivé zvážení různých opatření a způsobů, jak je realizovat. Cíl (i když jistě velmi náročný!), který si stanovili, pak nebyl nesmyslný.

To byl příklad z oblasti misie. Jiný příklad může být z oblasti rozvíjení nových forem zbožnosti. To bylo shodou okolností také téma posledního farářského kurzu. Jeden z účastníků se mnou sdílel své poznámky z přednášky – byl jsem ohromen, kolik inspirativních nápadů se našlo v jediné přednášce. Protože o většině z nich jsem dosud v ČCE neslyšel, ptal jsem se několika účastníků, jak takové bohatství podnětů budeme v rámci ČCE využívat, kde a co budeme zkoušet? Odpovědí bylo většinou rozpačité odkašlání nebo neurčitý výrok typu, že to každý farář asi využije dle vlastní úvahy. Viditelně nám chybí člověk na ústředí (nebo malý tým), který by shromažďoval podobné podněty, vhodnou formou je zprostředkovával sborům, zájemcům pomáhal při jejich uvádění do praktického života a zpět sbíral a vyhodnocoval získané skutečnosti. Vytvořit takový tým a absolvovat první cyklus testování těchto podnětů se zdá být jeden z prvních cílů v této oblasti. Toto je mimochodem téma, kterému se budeme podrobněji věnovat v dalších číslech.

Rozvojové plány sborů by měly být jednoduché, praktické a měly by stavět na jejich silných stránkách

Jak by měly vypadat cíle a plán na úrovni sborů? V první řadě by měly být jednoduché. Vytvářet složité dokumenty má většinou malý užitek – nikdo je obvykle nečte, a pokud ano, zpravidla zjistí, že příslušný text není moc srozumitelný.

Protože synodní rada chystá svá doporučení pro přípravu těchto „plánů rozvoje“, nechci zde předbíhat. Spíš bych chtěl apelovat, abychom všichni vzali vážně doporučení synodní rady zamyslet se nad budoucností svého sboru, a to nejenom v oblasti hospodaření. Pojďme hledat konkrétní způsoby, jak rozvíjet aspekty sborového života, pro které máme předpoklady a které nás lákají. Většinou nemá smysl se nutit do činností a aktivit, které nám na první pohled nejsou blízké. Konkrétní nápady mohou být velmi různorodé – navázat vztah s místními komunitními organizacemi nebo školami, obnovit staré tradice poutí, získat zkušenosti s duchovními cvičeními (cizím slovem exercicie).

O cílech na úrovni seniorátů je myslím předčasné psát – měla by jim předcházet diskuse o tom, jakou roli by měly hrát senioráty v naší měnící se situaci. Myslím, že větší než dnes.

Závěrem: Cíle a plán je téma, které vypadá nudně. Zavání vzpomínkami na Státní plánovací komisi komunistické strany a na pětileté plány. Bez cíle a plánu jsou ale řeči o vizi prázdná slova. Naopak pokud jsou dobře vytvořeny, dávají praktické vodítko a návod. Vedle toho také vytvářejí důvěru, že kapitán ví, jak svoji loď řídit.

Petr Štulc, presbyter sboru Praha-Jarov