(ČB 4/2020) Dvanáct let po konci války byla západoněmecká evangelická církev již opět bohatá a byla respektována. Mně tehdy bylo rozkvetlých 17 let.
A v červnu 1957 se mi zvláštní náhodou dostalo příležitosti poprvé se setkat s církví Českých bratří. Byla jsem zařazena do přátelské delegace Porýnské zemské církve, pozvané do Prahy Komenského evangelickou bohosloveckou fakultou. Pozvání se vlastně týkalo osmi zástupců naší církve, z nichž jeden byla moje maminka. A ta mě prostě vzala s sebou.
Poslechněte si článek:
Jak to všechno začalo
Pocházím z evangelické fary v Porýní. Můj dědeček, známý kazatel, a moje matka, jedna z prvních žen farářek, byli uznávaní a dobře placení pracovníci zemské církve. Vedli mě k důvěře v Boha, k touze po odpuštění vin a k naději, že se v nebi setkáme s tatínkem, který zemřel za války.
Rok 1957, první cesta za železnou oponu. D. Kuhrau v bílých šatech
A tu najednou já, naivní mladé děvče, stojím mezi lidmi v Chodově u Karlových Varů, mluvícími jakousi zvláštní němčinou. Někteří slzeli. Tlačili se k nám. Jedna žena nenápadně mnula mezi prsty látku mých šatů. Někdo mi vtiskl do ruky růži, vytvořenou z chodovského porcelánu. Nevelký kostelík byl plný. Z kazatelny poprvé po 12 letech zase zaznělo slovo Boží německým jazykem.
Co jsem do té doby nevěděla
Tenkrát, v červnu 1957, se v mém životě něco podstatně změnilo. Dozvěděla jsem se, že lidé pro Krista trpěli. Příslušnost k církvi že nevyvolává sympatie, nevynáší peníze ani úctu – možná spíše slzy. Cestovali jsme až do Bratislavy – a všude to bylo podobné: skromně oblečení muži a ženy mluvili o ubohých podmínkách pro kazatelskou práci i pro život na faře. Kde bylo předloni konfirmováno 19 dětí, přihlásily se letos jen tři. Kde se o chrám starali dva kostelníci, vstává teď v zimě před bohoslužbami farář sám dvakrát za noc, aby přiložil do kamen. A co takhle zajet do Německa na Evangelický Kirchentag? – Výjezd zakázán!
Co to se mnou udělalo
Od prvního setkání jsem si po desítky let kladla otázku, jak může Pán Bůh být tak nespravedlivý. My jsme tady na Západě jako křesťané měli všechno. Všechno! A tam po dlouhé časy nebere konce nedostatkové hospodářství, a k tomu pronásledování a utrpení pro Krista.
Odhodlání obětovat něco pro Pána Boha, jak k tomu probouzel Bonhoeffer, nám dnes v německých církvích totálně chybí. Přidáváme se ke zpěvu tam, kde zpívá všecko: o ochraně ohroženého stvoření, o nechuti k pravicové alternativě pro Německo, o pěstění vlastní „spirituální osobnosti“ (//Achtsamkeit auf uns selbst//) nebo o otvírání nových mateřských center.
Mocní vám zabili Husa, Komenského vyhnali. (Byli asi jinak mocní než pánové církevní tajemníci za socialismu.) Ale vy, čeští a moravští křesťané, jste zůstali věrní dodnes. V tom u vás musíme čerpat inspiraci a vzor.
Časy se mění
Církve v západním Německu už svou někdejší vážnost nepožívají. Bohatství se pomalu vytrácí. Kde se ještě o Štědrém večeru návštěvníci v kostelních lavicích tísnili, tam hned od 2. ledna sedá zase už jenom hrstka lidí. Tomuto skrovnému hloučku se ČCE může stát novou inspirací. Protože ona ví, že Boží duch zůstává při díle i ve stádečku malém a v skrytém semínku.
Němci se pomalu posunují od lidové a „zemské“ církve k církvi založené na vyznání víry. Tento pohyb nenutí nikoho přímo k utrpení; přesto si nejeden farář zklamaně povzdechne, když jeho pozvání na zajímavou biblickou hodinu zůstává bez odezvy. A já, která jsem se mezitím stala „dobrovolnou kostelnicí“, frustrovaně vzdychám, vidouc, jak se konfirmandi naprosto bez zájmu, z povinnosti zúčastňují bohoslužeb, a skrytě věnují hlavní pozornost svým „smartphonům“.
Co všechno se od vás potřebujeme naučit?
Vyjít jako církev s minimem peněz. Vést v malých skupinách živé rozhovory u Bible. Umět se ve sbrou všichni vzájemně ocenit. Být spolu rádi, společně slavit. A především: Jedni druhým pomáhat. Když se farář v neděli se sborem zdraví, měl by vědět, že dnes má paní Weidenpeschová narozeniny a že včera už propustili z nemocnice paní Wengstovou.
O obsahu a smyslu Písma svatého co nejvíc rozmlouvat s členy ostatních církví, s katolíky i lidmi ze židovské komunity. Krásný program! Takový hlouček křesťanů by do světa mohl něco vyzařovat.
Snad bych pak také zase znovu nabyla odvahy vyndat talár a ještě kázat. A tabulky, které bych si na talár chtěla uvázat – to bude ta krásná výšivka z Javorníka, dar, který tam dostala moje maminka v roce 1957.
Dorothea Kuhrau
******************************
Dorothea Kuhrau zůstala po celý život „satelitem českobratrské církve“. Naučila se česky, promovala na téma J. L. Hromádka a přednášela desítky let na Fachhochschule v Münsteru sociální etiku. Žije v Kolíně nad Rýnem.