(ČB 3/2020) Zabývat se tělem? Má to pro duchovního význam? Vždyť duchovní – ať se nazývá kazatel, farář či pastor, je tu pro tu duchovní část lidského života. Tělo je třeba přenechat přece jiným – lékařům, kadeřníkům či dietologům. Takové otázky mohly proudit hlavou každému, kdo se poslední lednový týden ubíral do Prahy na každoroční farářský kurz.

Synod naší církve dal letošnímu roku téma „zbožnost“. Téma pro promýšlení, hledání, zakoušení. A podle záměru organizátorů farářského kurzu bylo toto téma právě do jeho programu vtěleno. Ovšem v onom napětí – duše a tělo. Proč? Má tělo co říci k zbožnosti? Tedy k věci ze své povahy ryze duchovní? Nebo se pletu? Vnímám zbožnost příliš jednostranně?

Poslechněte si článek:

Kurz byl z mého pohledu velmi pečlivě připraven, tak aby zde přišlo k slovu skutečně obojí – duše i tělo. Byly zde přednášky k jednomu i k druhému, okořeněny praktickým cvičením zakoušení těla či stvoření (ornitologická procházka) i zakoušení zbožnosti, nesené spiritualitou z Taizé. Kvalitní vhledy do jednotlivých témat přinášeli přednášející z Čech i ze zahraničí.

Hledání forem zbožnosti

Kurz potvrdil mé očekávání. Zbožnost, duchovní stránka života je pro člověka velmi důležitá. Bez ní není možné být člověkem naplno. Jedná se o rozměr člověka, který je jeho součástí, i když je dnes poněkud opomíjen. Přitom touha po duchovním, spirituálním je patrna v celé společnosti, nehledě na hranice států. Ovšem nevyužívá vždycky podobu zbožnosti, pěstovanou našimi církvemi. Spíše hledá jinde, neboť to, co církev nabízí, nenaplňuje tolik očekávání hledajících. Kurz se tedy stal také místem hledání forem zbožnosti, které mají zakotvení v církvi, a přitom jsou schopny vyjít vstříc hledání dnešního člověka. Není to tak, že by tyto formy neexistovaly, jsou však buď zakryty nánosem dějin či je třeba je hledat v jiných křesťanských proudech než evangelických.

Zcela dle tradice staré Jednoty bratrské, která vyslala své posly do různých míst a zemí, aby hledali církev, od které se mohou poučit, jak poctivěji svého Pána ctít. Zbožnost je tedy moderní slovo, vhodné i dnes, ovšem je třeba je citlivě pěstovat, aby bylo nosné.

Tělesný rozměr

Ale kurz mi otevřel oči i pro tu tělesnou stránku zbožnosti. A to díky důrazu na vtělení Krista. Člověk ví, že Kristus přišel do tohoto světa, který se stal něčím podstatným pro naši spásu. Ovšem potřeboval jsem důrazně slyšet, že bez našeho hmotného světa by spásy nebylo. Nedostala by se k nám. Tak to náš Pán zařídil. A já to musím, chtě nechtě, také tak brát.
Naše tělo tak je vlastně něco, bez čeho bychom nemohli přijít k Bohu. Slovo evangelia k nám přichází skrze naše uši, a ta slova musela vyslovit něčí ústa. Evangelium přichází do vnitřku tohoto světa, ve kterém se pohybujeme a který důvěrně známe. Naše tělo se tak stává místem, kde se o spáse dozvídáme, kde ji přijímáme. Zbožnost velmi výrazně ovlivňuje i můj vztah k tělu, které pak přijímáme jako dar, jako místo, ve kterém a skrze které se uskutečňuje naše spása.

Jan Satke, foto Michal Vogl a Gerhard Frey-Reininghaus