(ČB 12/2019) „I my věříme, že nerozumí Evangeliu, kdo nepochopil, že zvěst o vtělení, kříži a zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského není dogma nebo pouhá historická zpráva, nýbrž skutečnost, poznatelná pouze v zápase, rozhodnutí, v otřesu i radosti celé lidské bytosti.“ (Z doslovu ke knize Evangelium o cestě za člověkem)

Poslechněte si článek:

Co bych z Hromádkovy osobnosti rád vyzdvihl:

Zaprvé:

Psal, jednal, přednášel, kázal jako ten, kdo osobně stojí před Boží tváří, pod jeho pravdou a soudem. Svědek víry, která byla pro něho odpovědí na Boží oslovení, víry, která člověka a celou společnost někam vede, která ho utváří, osvobozuje. Jak mnohokrát napsal – ve víře, v náboženských hodnotách jde o cestu života a smrti. Není možné zůstat neutrální. A to platí pro celou církev. Člověk byl stvořen k tomu, aby sloužil svému Stvořiteli. To je silný, existenciální rys Hromádkova postoje a přístupu k teologickým i společenským otázkám. Hromádka naplňuje požadavek Erazima Koháka, abychom byli lidé, kteří vrhají stín, zanechávají stopu. Kteří se kriticky ptají po smyslu a nosnosti vlastní tradice a se svým ohledáváním jdou i proti většinovému mínění. „Pravda není metafyzická věc, ale postihneme ji jen v odpovědnosti za život svůj i bližních.“

Zadruhé:

Hromádka patřil k nejvýmluvnějším hlasům, volajícím církev k jejím duchovním, ryze křesťanským kořenům. Byl to aktér při vzniku ČCE roku 1918 a prorocky vnímal nebezpečí ze strany liberálního protestantismu, kterým byla církev ovlivněna. Pro tento směr byla typická snaha o vytvoření moderní podoby náboženství, oproštěného od všeho dogmatického a mytologického. Hromádka poznal, že nahrazení věrouky etikou by znamenalo zpovrchnění a v podstatě rozbití křesťanské víry, a tím i církve. Podle Hromádky se křesťanství nesmí přizpůsobovat ničemu jinému než svrchované pravdě, která je v Bohu. „Křesťanství chce vyjadřovat univerzální princip, chce být nejvyšší a poslední pravdou a jedinečnou i jedinou cestou, po které člověk dojde skutečné, bezpečné jistoty Boží pravdy a Božího smilování.“

Zatřetí:

Hromádkův smysl pro věroučnou, dogmatickou stránku církve ho přivedl k zájmu o kladný rozbor pravoslaví, katolicismu i protestantských církví. Tento ekumenický rozměr jeho činnosti souvisí s tím, jak velký význam přisuzuje církvi, dogmatu a teologii, tedy tomu, jak sám mnohokrát říká, co je základem života víry a myšlení. R. 1931 vydal knihu Křesťanství v myšlení a životě, ve které jako možná první český evangelický teolog podrobně představil pravoslaví, o němž se u nás nevědělo téměř nic. Jedná ve službě církve, neboť „věří, že jen kladným vztahem k jiným útvarům církevním poznáme vlastní a nejhlubší motivy evangelia, uchováme si šíři pravé křesťanské univerzality a pochopíme sílu a osobitost svého vlastního vyznání víry“.

Začtvrté:

S tím také souvisí Hromádkův bytostný zájem o věci společenské. V tom byl jeho orientačním ukazatelem T. G. Masaryk. Bohoslovec podle Hromádky nesmí psát o čemkoliv, náhodně, ale musí vědět, jaké otázky hýbou společností, co je naléhavé. Ve svém díle Masaryk z roku 1930 doznává, že mu TGM byl kompasem v tehdy nesamozřejmém poznání, že víra se nesmí svést národními náladami a státotvornými cíli. „Víra nezná pokrokovost či nepokrokovost, víra zná jen rozdíl mezi Bohem a hříchem.“

Hromádka zdůrazňoval, že stejně jako jsme odpovědni za svou duši, tak jsme odpovědni i za to, co se děje kolem nás. „Věřit znamená bdít, varovat, napomínat, zvěstovat poselství Boží a upozorňovat na místa, která jsou nechráněna, v nebezpečí, a kam nepřítel, hřích a nepravost, může vniknout.“ Hromádka nepochyboval o křesťanské angažovanosti ve společnosti. Prorocké služby se však křesťané zhostí jen tehdy, staví-li v prvé řadě sebe pod Boží soud. Proto se Hromádka pravidelně vrací k biblickým prorokům, k jejich volání po pokání a návratu k Bohu. Nejde o pouhé zážitky, pocity, sentiment, nýbrž poznání vlastního hříchu, lítost, pokání. To je předpoklad k tomu, aby křesťané byli autentičtí a své poslání lépe poznávali. „Volat před soud můžeme jen tehdy, když připustíme, že soud začne od domu Božího.“

Zapáté:

V různých krizích, zlomových bodech se Hromádka dívá směle dopředu (jméno jeho manželky Naděje dobře tento postoj popisuje) a i přes mraky se snaží zachytit záblesky světla. „Záleží na tom, komu jsme uvěřili. Proti křivdám nepomůže strach, ale smělý průhled otevřený slovem Ježíše Krista do dnešních dějů.“ Proto varuje před pádem do skepse, nedůvěry a malátnosti, které vidí pro církev a jednotlivé křesťany jako mnohem větší hrozbu než vnější politické poměry.

Zašesté:

Výsostné místo má evangelium o Ježíši Nazaretském, Božím Synu, který se stal člověkem, jde za člověkem, za mnou, do mých starostí, do mých bolestí, do vítězství i proher. Krásně o tom Hromádka píše v knize Evangelium o cestě za člověkem: „Bůh jde za člověkem, ať se mu to líbí, nebo ne, ať o tom ví, nebo neví, ať to bere na vědomí, nebo nebere… Jádro evangelia je ve zvěsti, že Bůh se postavil skutečně a bezvýhradně na místo, kde hřích, smrt, tma i nicota ohrožují člověka v jeho vlastní lidské bytnosti.“ Takto zacílený pohyb vystihuje Boží jednání. Společenství lidí, spojených vírou v Ježíše Krista, je závdavek toho, čím má být spojen náš svět, pro který je Boží slovo ta nejvyšší norma. Evangelium není slabošské ani sentimentální. Je to zvěst, že ať se děje, co se děje, vláda nad světem je v rukou Syna člověka. Zvěst evangelia patří mezi základní kameny naší civilizace, naší kultury. Když mizí nebo se zamlžuje, má to negativní dopad na církev a celou společnost.

Zasedmé:

Kde není opravdová, vroucí zbožnost, tam je celé náboženství k zahynutí. Proto máme v Bibli napřed proroky a potom evangelium. Proroci připomínají nutnost osobního pokání, vyznání vlastního hříchu; až potom se můžeme radovat z daru odpuštění. JLH nabádal ke cvičení v pobožnosti v rodinách – církevní a sborový život stojí na hodnověrném zvěstování a rozvíjení misijní práce. Záleží na tom umět říct, komu jsem uvěřil, co vyznávám, o co mi jde. Tím JLH žil jako farář, jako profesor, jako předseda akademické YMCA, při setkání s lidmi kultury i politiky. Právě jako svědek evangelia, který vychází ze zdrojů české reformace, dostal pozvání a příležitost svědčit, komu uvěřil jak v Bílém domě ve Washingtonu, tak v moskevském Kremlu.

Zaosmé:

Hromádka měl bojovného ducha. V druhé polovině třicátých let se nad Evropou začaly stahoval mraky, v souvislosti s nacistickou hrozbou a ústupností západních politiků se rozmohla úzkost a nejistota. JLH: „Na svou svobodu a na své ideály si nedáme sáhnout, za ty se budeme bít, i kdybychom měli zůstat sami… Kdybychom se dnes vzdali svobody, už nám ji nikdy nikdo nevrátí.“ Když byla v květnu 1938 vyhlášena mobilizace, JLH si oddechl. Patřil k těm, kdo kritizovali pacifismus, a volal, že je potřeba něco dělat. „Jen když budeme ochotni obětovat vše, zůstane československý lid neotráven a neotřesen.“

Později, během pobytu v USA, v den japonského útoku na Pearl Harbor 7. 12. 1941 JLH slzel při americké hymně. Poté, co americký prezident vyhlásil válku Japonsku a vtáhl svou zemi do celosvětového konfliktu na straně spojenců, píše JLH na adresu USA snad svá nejoddanější slova: „Pocítil jsem živelnou oddanost této velké zemi a její tradici. Teprve tenkráte jsem pocítil: Toto je velká země. Slavná země! Má země! Pane Bože, buď jí milostiv!“

Zadeváté:

Demokracii a totalitu pojímá mělce: „Demokracie, to je víra, že rozumní a mravně odpovědní lidé se dorozumějí. Jde o vládu většiny, s respektem vůči menšině.“ Příliš nadsazuje dobrou vůli vítězů a podceňuje nutnost kontroly a pojistek proti totalitnímu zneužití moci. Tady se osudově projevila jeho nedůvěra k liberální demokracii; jeho výhled dopředu sklouzává do naivity. Za války píše: „Budeme-li k Sovětům důvěřiví a budeme-li spolupracovat, zvítězí v nich tendence dobré vůle, harmonie a duchovní svobody.“ Neviděl, že Sovětům nešlo o dobrou vůli, nýbrž o rozšíření sféry svého vlivu.

Po únoru 1948 píše: „K Únoru nedošlo normálním vývojem politickým, nýbrž otřesem.“ Slovo otřes však zní jinak než třeba převrat nebo puč. Byla to jakási Hromádkova kazatelská kamufláž, jakoby si ani sám pro sebe nechtěl připustit, že se komunisté nehodlají o moc s nikým dělit a za tzv. socialistickým zřízením se skrývá totalitní režim, v mnohém podobný nacistickému. Hromádka nepřestal varovat a volat k pokání, svůj kritický apel ale adresoval na Západ a dovnitř církve, zatímco vůči domácím politickým poměrům byl loajální.

S tím úzce souvisí zadesáté:

V českém a sovětském komunismu viděl nástup nových, zásadně dobrých pořádků. V komunistických ideálech a snahách ostatně pozoroval uskutečňování toho, o co by mělo jít i v církvi, tedy pomoc sociálně slabým a utlačovaným. Nebylo to nic konjunkturálního, levicový pohled na uspořádání společnosti mu byl blízký již v meziválečném období. Nutně však zaráží absence kritičnosti. Nezastíral sice své obavy z autoritářského režimu, přesto program komunistů nahlížel zásadně z té vysněné strany. Sovětská diktatura, tvrdil, se postupně, při budování socialismu rozplyne ve zcela beztřídní společnost. Komunismus samotný nemá podle Hromádky totalitní charakter – v tom se právě zásadně mýlil. Přehlédl, že ruský bolševismus je svou povahou totalitní a jde mu výlučně o uchopení moci a protlačování své ideologie všemi prostředky. Tento destruktivní přístup, který českoslovenští soudruzi přejali, Hromádka neviděl či vidět nechtěl. V době války, v americkém exilu, doufal ve spolupráci Západu a Východu, dokonce v jakousi syntézu, která zabrání rozkolu a nové válečné katastrofě. Ukázalo se, že něco takového není možné. Ani „nejprogresivnější“ komunisté by se o moc s nikým nedělili. Už první političtí vězni a popravení po roce 1948 měli být výstraha, a pro nemnohé skutečně byli. Hromádka však mlčel. Ozval se až v srpnu 1968, který jen potvrdil nereformovatelnost socialismu a zrůdnost těch, do kterých vložil svou důvěru. Otřesen umírá ve svém pražském bytě 26. 12. 1969.

Josef Lukl Hromádka byl pro leckoho v církvi i v celé společnosti postava směrodatná. Jím vržený stín prozrazuje jak velikost odvahy a prozíravé teologické orientace, tak fatální omyl v hodnocení komunistického režimu. Konečně, jak sám píše, „teolog hodný svého poslání musí mít odvahu svými rozhodnutími vydat všanc svou reputaci“. Svou tezi vrchovatě naplnil; už jen díky tomu stojí za to se k této postavě vracet.

Marek Zikmund, fotky z rodinného archivu

veškeré citace jsou vzaty z publikací JLH v Křesťanské revui, z jeho korespondence apod.