(ČB 12/2019) Jiří Černý je český hudební kritik, znalec rockové, folkové i popové hudby. Publikuje od začátku šedesátých let, se svými poslechovými pořady projel celou republiku. Obsáhlý rozhovor s ním vedl Jaroslav Riedel v knize //Kritik bez konzervatoře// (Galén, 2006), v níž je pár odstavců věnováno i jeho evangelickým kořenům.

Poslechněte si článek:

Co pro vás znamenalo vaše evangelictví?

Pamatuju se na to velmi živě. Patřili jsme do sboru na Vinohradech, kde byl farářem Bedřich Jerie. Náboženství nás učil farář Jan Bártek a profesor Josef Hájek. Kdyby to pro mě nebylo důležité, tak bych tam nechodil, nebylo to povinné. Naopak, když se k moci dostávali komunisti, z celých Vinohrad nás tam chodilo jen deset, patnáct. Tehdy se hodně dbalo na memorování, soutěžili jsme na čas, kdo rychleji vyjmenuje biblické knihy nebo kdo dřív najde pátý verš druhé kapitoly Ezechiele. Někteří si nosili větší Bible s tvrdšími listy, v nich se líp listovalo. Taky jsme se učili nazpaměť třeba: „Ovoce pak Ducha jestiť: Láska, radost, pokoj, tichost…“ Když jsem později citoval z Bible, nezasvěcenci si mysleli, kdovíjaký jsem biblista. Vůbec ne, ale těch pár věcí, co nás Hájek naučil, ty už jsem si pamatoval.

V dorostu nás vedl vikář Jaromír Sklenář hodně po skautsku, chodili jsme někdy hrát evangelické ragby. Jednou jsem se mu omlouval, že mám zápas v košíkové, hrál jsem ji na stavební průmyslovce, a on řekl „No tak to se půjdeme na bratra Černého podívat“ a přišel celý dorost. Věděl, že se zajímám o hudbu, tak mě jednou vyzval, abych něco zazpíval. Spustil jsem „Byli kdysi dnové, kdy i praotec Noe se bál…“ a v průběhu mi došlo, že ten Werichův text není úplně pravověrně biblický. Ale Sklenář byl nad věcí. Později nás vedli i další vikáři, Jiří Tytl a Jan Šimsa, to byl takový menší, podsaditý chlapec, velký bojovník. Když po podpisu Charty u něj dělali domovní prohlídku, bránil svoji ženu a při strkanici jeden z příslušníků upadl na postel. Ostatní se mu smáli, bylo to kvalifikováno jako napadení, Šimsa byl odsouzen na osm měsíců do vězení. Věděl jsem, že jeho tatínek byl v odboji a zahynul v koncentráku, ale až později jsem se dozvěděl, že hodně působil v Ymce.

Byl jsem taky člen staršovstva, protože tam musel být zástupce mládeže. Jednou jsem na staršovstvo přišel a všichni seděli jako zařezaní. Sestra Čechová, to byla taková droboulinká paní, té jsem se zeptal: „Sestro Čechová, stalo se něco?“. A ona: „Bratře, vy to nevíte? Přece ti zemřelí!“ Ten den bylo v novinách, že popravili Miladu Horákovou a Záviše Kalandru. Mně bylo 14 let, nedošlo mi, co to znamená. Tam jsem pochopil, v čem je síla evangelictví.

V dorostu jste se seznámil s Jiřím Tichotou.

Ticháček (tak mu říkali v oddíle vodních skautů, kde byl s Václavem Havlem, ten měl přezdívku Chrobák) byl od Salvátora, ale potkávali jsme se tehdy i později a spřátelili se. S Tichotovými a Rejchrtovými se společně scházíme dodnes.

Jiří Tichota je určitě nejznámější muzikant, vzešlý z evangelického prostředí. Koncem šedesátých let měl našlápnuto i Bohdan Mikolášek, syn faráře Adriana Mikoláška. Vystupoval v Semaforu, byl v Šafránu, ale počátkem sedmdesátých let mu kvůli písni Ticho, reflektující oběť Jana Palacha, zakázali koncertovat. Někde zmiňuje, že tato píseň zazněla v poslední Houpačce, kterou jste mohl v Československém rozhlase odvysílat.

Tenkrát v Houpačce vyhrála Vomáčkova Běž domů, Ivane a podmínkou pokračování pořadu bylo, abychom ji vyřadili. Vedení rozhlasu ale chtělo, aby zmizela i Krylova Bratříčku, zavírej vrátka, která postupovala už několik kol, to bychom museli jako u Orwella přepisovat minulost. To jsem odmítl, a tak Houpačka skončila. Ale Ticho by tehdy stejně nepostoupilo, proti Vomáčkovi byl Mikolášek pro posluchače náročnější. Po revoluci se mu už nepodařilo navázat, což se naopak povedlo třeba Sváťovi Karáskovi.

„Karáskovky“ jsme v evangelickém prostředí hojně zpívali a leckoho z nás i dost zásadně formovaly. Ale překvapilo mě, když na letošním kolokviu v Náměšti nad Oslavou říkal Aleš Opekar, jak byly Sváťovy písničky důležité pro něj, dnes hudebního vědce. Přitom si vzpomínám, že když Globus vydal v roce 1990 desku Řek’s už ďáblovi ne?, byly recenze v hudebním tisku dost rozpačité – jestli i takhle instrumentálně a pěvecky nedokonalé záležitosti má smysl konzervovat.

Muzikolog jistě najde na Sváťovi fůru chyb, ale pro mě je mnohem důležitější ten celek. A ten je přirozený a přesvědčivější než mnohé formálně vybroušené tzv. křesťanské písně. Navíc jsou u Sváti půvabné ty zdařilé pokusy o zvukomalbu při hledání českých ekvivalentů anglických rýmů. Třeba stone away – „Ňákej stounavej“. Já mám prostě Sváťovo písničkářství rád a každé zpívané slovo mu věřím.

Začátkem sedmdesátých let bohoslovci František Šilar, Pavel Dvořáček a Jan Mamula dali dohromady skupinu Berani, která vycházela z podobných zdrojů jako Spirituál kvintet, ale v evangelickém prostředí měla ohlas ještě větší.

Snaha vyjádřit hudbou svoji víru má různé výsledky a málokdy obstojí ve srovnání třeba s luterskými písněmi. Berani v mých očích obstáli.

Berany jsem koncertně zažil až v obnovené sestavě po roce 1995, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsem vyrůstal na písničkách skupin Ahoj a Ejhle. Zachytil jste je?

Tomáš Najbrt mi kdysi dával nahrávky a asi ho mrzelo, že jsem se k nim nevyjádřil. Ale pokud chci sledovat a poctivě vydávat počet ze vší té hudby, která patří k mé práci, už mi nezbývá mnoho času a prostoru na to, co by mě „jenom“ zajímalo.

Někdy se vedou spory, co je a co není „křesťanská hudba“. T-Bone Burnette v téhle souvislosti řekl, že on jako věřící muzikant se snaží poctivě dělat svou práci: „Zedníkova práce spočívá v tom, že dokáže postavit zeď, která odolá přívalům deště a větru. To, že na ni napíše JEŽÍŠ, jí v bouřích obstát nepomůže.“ V tomto směru je pro mě nejvýraznější „křesťanský“ hudebník Jiří Smrž.

Ano, bezesporu, Merta o něm říká, že je to náš nejlepší písničkář. On se rve o každé slovo.

Máme se Slávkem Klecandrem stejný zážitek, když jsme Smrže poprvé zaslechli z autorádia, museli jsme zastavit, abychom nenabourali, jak nás to vzalo. Jak jste vnímal Slávkův Oboroh?

Vzpomínám si, že recenzi jejich první desky si v Rock & Popu vyžádal Petr Čáp, aby ji jeho rockoví kolegové nepopravili. Na žalmech si vylámali zuby různí skladatelé, výsledky jsou někdy dost rozpačité. Myslím, že Slávek to zvládl dobře.

Jiný přístup má Jarda Svoboda. Prošel letničním společenstvím, které ho trochu zválcovalo, víru teď myslím vnímá víc starozákonně, jeho písněmi probleskuje na povrch jen místy, ale cítím ji tam hluboce přítomnou.

Jarda Svoboda pro mě byl zjevení. V tom nerozumím svým mladším kolegům v rádiích, kdybych byl na jejich místě, hrál bych ho horem dolem. Oproti Smržovi je i posluchačsky přístupnější, je víc rocker.

Dostala se k vám loňská deska Karla Vepřeka Blázen jsem ve své vsi?

Ano, to je velmi dobré zpracování Reynkových básní. Karel je zajímavý a talentovaný člověk, skrz jeho podmračený výraz a občas nevrlé bručení není jednoduché k němu proniknout. Když s kapelou Pozdravpámbu doprovázeli Sváťu Karáska, hrál i s lidmi, kteří zdaleka nedosahovali jeho instrumentální úrovně, ale dokázal se jim přizpůsobit. Zajímavé je i jeho zpracování básní Pavla Kolmačky.

Co z duchovní hudby byste ještě doporučil?

Dvořáka a Janáčka. A velmi mě zajímá všechno, co dělá Iva Bittová. I ona nachází ohlas a pochopení spíš v cizině než doma.

Při svých pořadech připomínáte, že hodnotit uměleckou tvorbu je věc individuální, založená na osobním vnímání a dojmu, nejsou to žádné Branky, body, vteřiny. Pro mě je podobná nejistota spojená i s vírou, kdy sice mám jistotu, že stojím na pevné skále, ale pořád nevím a zkoumám, jestli dobře rozumím tomu, co nám Bůh v Ježíši chce říct, jestli si to neupravuju k obrazu svému.

Když jsem se v životě opíral – zní to nadneseně, ale nevím, jak jinak to vyjádřit – o svůj charakter, cítil jsem se méně jistě, než když jsem se vrátil k věcem víry. K nim mě zase blíž přivedla moje žena Jitka, praktikující katolička.

Z křesťanství mě oslovuje nejvíc to, co se týká lidských vztahů – slušnost, láska k bližním… Však se také čtyři přikázání týkají Boha a šest člověka. Je mi blízká jednoduchá víra moravských babiček. Když jsem měl jednou pořad v Suchdole nad Odrou a Slávek Klecandr mi domluvil nocleh u své kamarádky Ivy Kaňákové, ráno před snídaní se její maminka modlila a zahrnula tam „… a taky prosíme, aby pan Černý dobře dojel do Prahy.“ Nechci říkat, že mě to dojalo, ale často si na to vzpomenu, když někam v autě spěchám.

Jako nezastupitelné cítím odpuštění, znamenající, že člověk může odpustit druhým i sobě.

To ano, každý večer se modlím „A odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme viníkům našim“. Ale neberu to tak, že by se mělo zapomenout nebo vytěsnit, co zlého se stalo. Miloš Rejchrt často kritizoval církevní tatíky, jak jednali po Chartě a za bolševika, ale tak nějak laskavě, nezatracoval je. Miloš je pro mě hrozně důležitý člověk. Vždycky jsem byl zvyklý chodit si pro rady ke starším, teď se nejčastěji obracím na něj, i když je o generaci mladší.

Miloš Rejchrt byl signatář a pak i mluvčí Charty 77, která vznikla jako reakce na proces s členy skupiny Plastic People, odsouzen byl i Sváťa Karásek. Vy jste tehdy pro obhajobu napsal posudek jejich hudby.

Požádal mě o to Jiří Němec pro Otakara Motejla, čekal jsem na chodbě soudu, připraven, až mě zavolají, ale nedošlo na to. Já nejsem žádný hrdina, za kterého mě někteří mají. Chartu jsem nepodepsal, věděl jsem, že bych si už nikdy neškrtnul. Připravoval jsem pro chartisty nějaké dokumenty, ale nechtěl jsem se účastnit věcí, o kterých jsem si myslel, že nemají naději na úspěch. Jako když za mnou přišla Dana Němcová, jestli bych s ní a Janem Patočkou nešel za ministrem kultury Milanem Klusákem přimluvit se za Plastiky. Víte, kdo byl Klusák? Naprosto chladný pragmatik; když mu jeho tchán Ludvík Svoboda přestal být užitečný poté, co ho strana zbavila prezidentství, dal od něho ruce pryč.

Na aktuální občanské aktivitě Milion chvilek se také podílejí evangelíci, z ČCE zvláště Benjamin Roll. Po loňských prezidentských volbách mi vrátilo naději to, jak tenhle spolek vyburcoval aspoň některé z letargie a malomyslnosti.

Já mám naději pořád, ale je pravda, že jsem si loni taky myslel, že bychom zase mohli mít vzdělaného a slušného prezidenta. Když mě v květnu hnutí Milion chvilek pozvalo na Staroměstské náměstí, namítal jsem, že společnost mají měnit mladí, a ne stařec, co se tam přibelhá o holích. Ale přemluvili mě a jsem rád, že jsem mohl přispět. Je vidět, že to pro ně není žebřík ke kariéře, jde jim o věc a mají to promyšlené.

připravil Tomáš Lavický, foto Jan Bartoš a Benfoto