(ČB 10/2019) Samozřejmě Boha, ale napadají mě i dva druhy světských autorit, se kterými se v naší církvi setkáváme. Jednak jsou to autority vyplývající z hierarchie ČCE, které stojí na špici naší organizační struktury, a bez nichž by církev nefungovala. A pak je tu ještě jiná autorita, trochu přirozenější, a tou jsou pro mě všichni lidé starší než já, lidé, kteří něco prožili a nezdráhají se o své zkušenosti podělit. Těm bychom měli naslouchat.
Jan Kolínský, člen střešovické mládeže

Poslechněte si článek:

Měl jsem autoritativního otce a vzpurnou povahu, snad proto mám s autoritami vždycky problém. V církvi taky. Farář pro mě není „autorita“, směrník, ale tlumočník, vykladač písma. Dobrý farář voní Biblí. Autoritou má být jedině Ježíš („on musí růsti, já pak menšiti se“), zvěst, Bible, ale vím, že na to často zapomenu. Líbí se mi, že evangelíci na autority moc nehrají, synodní senior není žádný papež, není nutné zdobit ho speciálními hávy a čepicemi, nevydává směrnice, encykliky. Bez autorit je to na nás, na mně, svoji bídu nemůžu na nikoho házet.
Martin Fendrych, novinář

Já v ČCE necítím autoritu žádnou. Nevyrovnala se pořád ještě s tím, jak to bylo v komunistickém režimu, nezajímá se o to opravdově, a taková církev ztrácí věrohodnost. Kdo se o práci na získání nové věrohodnosti pokouší, příkladem je mi Pavel Hlaváč, ten zas autoritu v církvi nemá. Velký poctivec Míla Vašina nám odešel. Nevidím to ale beznadějně, i po desetiletích zanedbání se mohou najít zvědaví, zvídaví, do hloubky upřímní evangelíci. (Jen ať nepočítají s tím, že je za jejich postoje budou v církvi chválit a považovat je za autoritu.)
Monika Žárská, překladatelka

V naší církvi autoritu nehledám. Ani farář z podstaty své funkce ve mně autoritu nevzbuzuje. Chci chovat respekt ke každému, kdo si to na základě dobře odvedené práce zaslouží. Jestli jde o faráře, synodního kurátora nebo varhaníka nehraje roli.
Ema Pospíšilová, mládežnice ze Střešovic

Autoritu chápu jako toho, koho respektuji, i když s ním nemusím souhlasit. Jsou jí předně mí bližní, bratři a sestry v mém sboru, protože se na nich ukazuje vztah k autoritě nejvyšší. V širší církvi (myslím té obecné, ne nutně „naší ČCE“) pak jsou mi autoritou ti, kdo svým životem dosvědčují věrnost Pravdě.
Jiří Schneider, člen synodní rady

Autoritu v cirkvi vnímam kolektívne. Podľa mňa je úžasné, že cirkev predstavuje nesmierne rozmanitú skupinu. Každý z jej členov do života cirkvi prináša – a prinášať má – svoje osobité dôrazy. Cirkev je vykladačským spoločenstvom ľudí, ktorí svoje osobné príbehy vzťahujú k Božiemu príbehu so svetom. A žiadny z týchto príbehov sa nemal stratiť. V praktickej rovine túto pestrosť zažívam napríklad v živote nášho zboru Praha-Uhříněves. Som vďačný za hlas každého jedného zo svojich sestier a bratov.
Pavol Bargár, teolog

JPl; ilustrace Petra Fischerová