Český bratr 9/2012.

Přestože se podle mediálních obrazů skoro zdá jako by křesťané byli homogenní skupinou, která zatvrzele bojuje proti „homosexualismu“, hrálo náboženství obecně a křesťanství konkrétně v rámci programu Prague Pride 2012 poměrně významnou roli. Rád bych upozornil na tři zásadní události.

První z nich bylo mezináboženské setkání s názvem Duchovní cesty queer lidí, které se uskutečnilo ve středu 15. srpna ve studentském klubu K4. S ohledem na to, že byl letošní ročník Prague Pride věnován tématu menšin v menšině, byl vymezen prostor právě i queer lidem, kteří jsou věřící, nebo – z druhé strany – věřícím, kteří jsou queer. Setkání mělo formát jakési panelové diskuse, v níž publikum kladlo otázky zástupcům obdivuhodně širokého spektra náboženských tradic: vedle tří křesťanských církví (ČCE, CČSH, ŘKC), judaismu a islámu byl zastoupen i západní buddhismus a „stará víra“, tedy původní evropský polytheismus. Celý večer se nesl v duchu vzájemné tolerance a snahy o porozumění. Mnoho otázek z publika, z nichž některé měly i mírně konfrontační charakter, nicméně vyplynulo, že lidé s jinou sexuální orientací mají často výrazné obavy – nezřídka podpořené i takovou zkušeností – že je společenství věřících odmítne přijmout takové, jací jsou. Tento problém, který v naší církvi zřejmě není tak závažný jako třeba v církvi římskokatolické nebo na druhé straně v různých menších církvích evangelikálního typu, je třeba řešit. A vynikají-li křesťané, kteří homosexualitu nejsou ochotni akceptovat, obzvláštní hlasitostí, je třeba křičet, že nejsou jediní a dát právě queer lidem najevo, že mezi křesťany mají také spojence. Věřím, že pokud stál Ježíš Kristus na straně slabých a utlačovaných, je toto naše přirozené místo.

S tím souvisí také účast ekumenické skupiny křesťanů, sdružené pod hlavičkou Křesťané na Prague Pride, v sobotním průvodu. Bylo nás nakonec něco přes dvacet, nicméně dodatečně jsem zjistil, že křesťanskými hesly byla vyzbrojena i řada lidí, kteří v průvodu nešli přímo s námi. Slogany na transparentech se nesly především v duchu toho, že „Ježíš miluje všechny“. Ze strany ostatních účastníků průvodu jsem cítil radost a vděčnost. Dostalo se nám i nadšeného aplausu, když jsme svá hesla konfrontovali s hesly mladých křesťanských fašistů vytržených vesměs z kontextu Písma. Stojí za zmínku, že jsem s výjimkou gest, kterými nás častovali tito zbožní mladíci, za celý den nebyl svědkem ničeho obscénního či vulgárního. Atmosféra v průvodu byla přátelská a laskavá. Zdálo se mi, že jde spíše o radost než o hrdost, byť jako „heterosexuální spojenec“ nemohu asi do věci plně proniknout. V průvodu i na Střeleckém ostrově, kde se následně konal hudební festival, k nejvýraznějším pocitům patřil ten, že se tady nikdo nikoho nehodnotí podle zevnějšku nebo toho, s kým se vede za ruku. Sám za sebe říkám, že bych si přál, aby podobně fungovala i křesťanská společenství.

I ten, komu se průvod zdá příliš barevný a veselý, mohl navštívit ekumenickou bohoslužbu v kostele u Martina ve zdi. Vedli ji Mikuláš Vymětal z ČCE a Sandra Silná z CČSH, kteří zároveň ve středu mluvili o vztahu homosexuality a křesťanství v jejich pojetí, společně s Tomášem Adámkem, farářem ČCE mimo službu, který je kazatelem pro sdružení Logos. To se snaží vytvářet prostor, v němž se homosexuálové, jež jsou křesťany a mají zájem o účast ve společenství věřících, mohou cítit dobře a mají na koho se obrátit, pokud se se svou identitou nějakým způsobem potýkají.

Kázání Tomáše Adámka na text ze sedmé kapitoly Matoušova evangelia bylo prodchnuto osobní zkušeností. V tom bylo strhující. Adámek upozornil na to, že alternativou k přijetí vlastní homosexuality je jen pokrytectví a sebeklam. Člověk s homosexuální orientací sice může žít ve vztahu s osobou opačného pohlaví, ale tento vztah je založen na lži. A je-li možnost skutečné lásky, důvěry a vzájemnosti ve vztahu s osobou stejného pohlaví, není na něm – na rozdíl od první varianty – nic špatného.

Podle mediálního obrazu, v němž stejně prostoru jako samotný průvod získali všemožní homofobní aktivisté hlásící se ke křesťanství, by se mohlo zdát, že víru v Ježíše Krista nelze úspěšně spojit s akceptováním toho, že existují různé sexuální orientace. Jednotlivé aktivity křesťanů, kteří chtějí svědčit o opaku, nicméně nepřicházejí vniveč. Aby jich bylo víc a byly výraznější než útoky nenávistných fundamentalistů, můžeme považovat za svůj úkol do budoucna.

Jan Škrob, foto Barbora Škrobová

Anglické slovo „queer“ lze v jeho původním významu přeložit asi jako „úchyl“ a fungovalo jako pejorativní označení lidí jiné než heterosexuální orientace. Podobně jako například u slova punk si je ovšem dané společenství vzalo za své a v současné době je neutrálním i sebeidentifikačním zastřešujícím pojmem.