(ČB 9/2019) Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“ (1Kr 19,11–13)

Poslechněte si článek:

Docela slušný výkon; čtyřicet dní a nocí byl Elijáš na cestě. Předtím se ale ještě angažoval v politice, rázně se vypořádal s pohanskými proroky a taky se hodně modlil. Modlil se tak, že se probral syn vdovy ze Sarepty, který už přestal dýchat. Modlil se tak, že Hospodin seslal oheň, který spálil promáčenou oběť, a tak, že se po dlouhém suchu a hladu konečně „nebe zachmuřilo, vítr přihnal mraky a spustil se silný déšť.“ Elijáš by se nám hodil i dnes. Chcete-li vidět a slyšet, jak se to má s tím „někým či něčím nad námi,“ chcete-li poznat, co je zač ten Hospodin, zeptejte se Elijáše. Zdá se, že by mohl vyprávět.

Zdá se, že Elijáš si nemohl stěžovat na to, že by Bůh v jeho životě nebyl anebo že ho Bůh nezná a neslyší. Někdo tu byl. Jednal. V ohni a dešti, v podivuhodných přírodních úkazech, v daru života, v zázračném uzdravení, v modlitbách. Právě tam my lidé tušíme a hledáme „něco nad námi“ …a právě tam také to „něco“ často postrádáme. Ale v Elijášových příbězích tohle „podivuhodné božské“ nechybí.

O to víc překvapí setkání na Chorébu, které je úplně jiné. Skoro jako negativ všeho toho, co se od božstva čekalo. Elijáš, zkušený Boží služebník, se totiž po všech těch velkých událostech a výkonech ocitl na útěku; vyčerpán a přemožen samotou si přeje zemřít. Usnout pod trnitým keřem a už se neprobudit. Ano, i v životě těch, kteří už nějak Hospodina znají, takové chvíle přicházejí. Tíha. Ztráta. Pocit zmaru. Vyčerpání. Zrada. Nemoc či bezmoc. Elijáš je v pustině a na pouti, jejíž smysl není moc jasný.

Co je v takové chvíli platný vítr, rozervávající hory a skály? Co je platné zemětřesení a spalující oheň na Boží hoře?

Ale Elijáš uslyšel hlas tichý, jemný. Poznal Hospodina tehdy, když se s ním setkal jako s tím, který neděsí, nezahání do kouta, nevlamuje se násilím, a přece je tak mocný, že tvoří novou cestu.

Je tu „něco nad námi“? Něco skrytého mezi nebem a zemí? Ne, je to lepší! Je tu s námi někdo, kdo se k nám vydává tak přítomně, blízce a živě, jako když zazní hlas. Oslovuje. Dává se poznat Slovem, vztahem. „Co tu chceš, Elijáši? Slyším. Čekám na tebe. Počítám právě s tebou. Jsem s tebou.“

Někdo se na tebe ptá, slyší a přijímá tě, proměňuje tvou cestu svým požehnáním, milý Elijáši, milý čtenáři. V lásce se vydává tobě, aby tě osvobodil a vedl do společenství svého lidu. A právě podle toho se taky jeho hlas dá poznat: ozval se v Kristu Ježíši a jeho ozvěna, jeho Duch, se ozývá i pro nás, pro náš život, pro naši společnost, politiku, svět…

Jana Hofmanová, farářka v Brně I.