(ČB 9/2019)

Položená otázka staví problematiku do individualistického pojetí, já ji vnímám šířeji. Myslím, že to byl teolog Emil Brunner, který napsal, že církev je možná neviditelná, ale běda, když není vidět. Nejsem to především já, kdo potřebuje být člen církve, ač někam patřit lidské identitě nesmírně prospívá. Řekl bych však, že je to předně církev, která své členy potřebuje; potřebuje ty, kteří berou svou víru závazně. A také naše společnost potřebuje, aby křesťané, v ní žijící, někam patřili, a byli tudíž viditelní, transparentní. Jinak bychom nemohli sloužit ve věznicích, v nemocnicích, v armádě… a to by byla škoda.
Bronislav Matulík, Církev bratrská

Poslechněte si článek:

Církev je podle mě především komunita, není to náhodný shluk kolemjdoucích. Je to docela konkrétní předivo vztahů, něco jako včelstvo v úlu. Je to prostředí tvořené lidmi, kteří k sobě musí hledat cestu, jeden druhého by si za kamarády nevybrali. A právě to je proměňuje. O církvi myslím platí to, co řekl Komenský o škole: je to dílna lidskosti. Křesťanství je něco jako kolektivní tanec. Není to soukromá spiritualita pro osamělé běžce. Církev jsme tak trochu dostali za úkol. Patříme k sobě, jako v rodině, není to záležitost přechodných sympatií. Sdílíme společnou paměť a společnou naději. Co to znamená pro mě? Velmi obyčejně a prakticky: Jsem k dispozici. Beru na sebe svůj díl odpovědnosti za společné dílo.
Pavel Hošek, Církev bratrská

Jenže co je církev? Nejbližší kruh přátel, s nímž se sdílí věci duchovní, ono „dva neb tři v mém jménu“? Sbor? Denominace? Všichni pokřtění? Všichni po spasení toužící? Jsou to celé ty soustředné kruhy? Ale napříč tou soustřednou skoro idylou – jak mnoho je těch, kteří reálně čekají víc od svatého otce ve Vatikánu než od Otce v nebesích? Pozná se až na druhé straně, kdo patřil k Civitas Dei? Čím jsem starší, tím míň vím.
Martin C. Putna, Českobratrská církev evangelická

Moje církev zpřítomňuje tradice a hodnoty mně blízké. Především princip svobody svědomí, který jsem postrádala v církvi římskokatolické. Dále dobrovolnost celibátu i skutečnost, že knězem může být žena. Založení rodiny v této souvislosti chápu nejen jako přirozené právo každého, ale přímo jako žádoucí pro poctivé a dobré vykonávání duchovenského povolání. Oceňuji demokratický přístup; k večeři Páně může přistoupit každý pokřtěný. A také obdivuji odvahu, jakou prokázali naši zakladatelé ve dvacátých letech minulého století i obětavost prvních věřících.
Klára Břeňová, Církev československá husitská

V mém případě platí „odříkaného chleba největší krajíc“. Přestože je církev lidský fenomén, jedinečným způsobem v sobě nese božskou stopu. Ve společenství, které má své nedostatky, lze prožívat Boží dotek skrze setkání s druhým. Církev znamená pokračování vstupu Krista do našich dějin, do našich životů. Je třeba jí dát šanci – nechat se pozvat, zkusit hned nehodnotit. Církev je neopakovatelný prostor, dimenze vztahu člověka s Bohem.
Martina V. Kopecká, Církev československá husitská

Ve společenství věřících je lepší být jeho člen, nejen návštěvník. V určité fázi života se tak učím přijímat meze, zákony, zpětnou vazbu ostatních ve společenství. I Ježíš tak vyrůstal. Později i sám sloužím – modlitbou, vlídným slovem, pohledem, návštěvou. Připravím kázání. Pomohu s organizací společenství jako člen staršovstva. Jistě, církev je lidská organizace, hodně je cítit člověčinou. Ale takový je i můj život. Věřím, že milosrdný Bůh není fajnovka a tu člověčinu umí provonět svou láskou.
Petr Verner, Církev bratrská