(ČB 9/2019) Máme v Nosislavi nový Husův dům a pořád něco vylepšujeme. Fasádu na kostele máme také novou a kdekdo vlastní digitální fotoaparát, aby si ji mohl vyfotit. Kostel nám dokonce památkově chrání; dříve by byl možná leckdo rád, kdyby spadl. Ulice před kostelem se jmenuje po evangelíku Masarykovi. Zmizeli církevní tajemníci se svými zákazy. Sborový list nikdo neschvaluje. Není cenzura. Chybí „očko“ počítající příchozí pro vrchnost. O sledování církve čteme zasvěcené články a pátráme v archivech. Můžeme mít přátele v cizině a můžou nás i navštívit. Jenomže přitom neznáme vlastní diasporu. V roce 1975 byla průměrná účast při bohoslužbách 151, při nešporách 33. Ve stejném roce jsme vybrali na všech sbírkách 115 tisíc. Čekali jsme, že se po revoluci do sboru vrátí houfy…

Poslechněte si článek:

Na věži máme zvon i sídlo nosislavského internetu s názvem „Nosinet“. Na faře plyn, ale zas žádný komín, kdyby někdo na východě zavřel kohoutek. Nepíšeme na stroji, nerozmnožujeme na cyklostylu. Máme počítače, sborový web a album fotek na tzv. rajčeti. Už nenahráváme bohoslužby na kazety. Jsou přece v televizi a v rádiu. Málo píšeme rukou. Farář je dostupný přes svůj telefon, má e-mail. Bible není nedostatkové zboží, je na internetu, na CD, DVD, ale známe ji méně.

Dřív jsme nejezdili na sborové pobyty. V obci jsme rovnoprávní s jinými spolky. Jsme však jen další spolek? Starosta je zván na instalaci… a přijde! Dostali jsme obecní dotace, a pak zase nedostali. A pořád jsme pro někoho helvíti. Pořádáme veřejné koncerty. Máme staršovstvo, co vypadá mladě a někdy unaveně. Jsou nové zpěvníky, ale méně hudebníků. Víc musíme hledat, co chceme, co nám za to stojí. Na faře jsou už čtvrtí obyvatelé. Vody je méně a je dražší. Víno prý bude letos dobré, ale prý ho bude málo. Chlévy prázdnější, pole zarostlejší plevelem. Vztahy často taky. Rány bolí. Řeči se vedou a zraňují. Odpustit je stejně těžké jako před lety.

Švarcava (Svratka) teče stejně. Mladí se starými se pořád hledají a naopak. Taky se pořád hledáme s katolíky a naopak. Někdo je bez práce. Někdo má práce nad hlavu. Někdo je vážně nemocen. Někdo byl rehabilitován. Někdo pomluven. Někdo vydělal peníze. Někdo se nemůže uchytit. V garáži Škodovku, ale už jinou. Máme dost svých starostí. Budujeme kariéru. Nestíháme, ale pořád na to máme jen jeden život. V práci otevřeně říkáme, že jsme evangelíci.

Mluvíme o večeři Páně s dětmi. Děti už nedostávají dvojku z chování za účast na bohoslužbách místo v lampiónovém průvodu. Porodily silné ročníky. Máme Evangelickou akademii. Děti se v nedělce více ptají. Jsou sebevědomé, někdo tomu říká zlobení. Křesťanská výchova v domácnostech je liberální. Nevykáme rodičům, často ani svému faráři. Pořád existuje školka mládeže. Mládež přitahuje dobrá kapela a přínosná, věcná přednáška. Modlitby patří do undergroundu. Nikdo nehraje na basu. Nehraje se volejbal, v kurzu je florbal. Sdružení mládeže vstává z mrtvých.

Můžeme veřejně pomáhat potřebným. Máme Diakonii, ale pořád je to novinka jakoby letošní. V Husově domě se schází mateřské centrum Nosislávek, organizované navíc už zase povolenou Ymkou. I lesní brigáda je legální. Adoptovali jsme dítě na dálku. Sestry pořád umějí tak výborné pomazánky, katolické řezy a evangelický čaj. Po bohoslužbách pijeme kafe (vaří ho i bratří) a nespěcháme spravit dobytek. V Husově domě bude už desátý vánoční jarmark. Naše pohřební a vánoční dechová kapela pořád hraje! Zpívá se! Haleluja!!!

Vladimír Svoboda, Lenka Dobrovolná, Ondřej Macek

obrazový doprovod Benfoto