(ČB 7-8/2019) Místo srazu k rozhovoru s naším farářem Petrem Tureckým nebylo právě obvyklé, sešli jsme se v Thomayerově nemocnici. Obvyklá není ani situace bratra faráře. Velké těžkosti s nemocným srdcem ho stíhají od raného dětství, má za sebou už dvě srdeční operace. Navzdory ne moc dobrým prognózám se však letos na jaře, záhy po druhé operaci, vydal do Státu Izrael. Plánované tři měsíce musel ovšem zkrátit, i když ne zas tak o moc. Víc než lékařským doporučením se totiž řídil vlastním srdcem, i když je nemocné.

Poslechněte si článek:

Petr Turecký vystudoval nejprve dějiny umění, dočtete se o tom v rozhovoru, který jsme publikovali v Českém bratru v roce 2012, v čísle 11. Až poté vystudoval Evangelickou teologickou fakultu. Vikariát strávil v roce 2005 u Jaroslava Féra v Kutné Hoře a jako farář působí od roku 2006 v Soběhrdech. Letos v srpnu odtud odchází do evangelického sboru v Pelhřimově. S ženou Janou mají dvě holčičky, staré 10 a 7 let.

Kde se vůbec ta idea cesty do Izraele vzala? Kdo vám to poradil?

K tomu, abych se do Izraele vypravil, mě přemlouval už několik let Mikuláš Vymětal. On sám je v čele organizace s názvem Studium in Israel a měl za úkol některé kolegy z Čech sehnat. Tato organizace se zabývá mezináboženskými vztahy, jedná se především o vztah židů a křesťanů a určitě taky o to, aby poučení křesťané působili na své bratry v Kristu ve smyslu, že se nemají snažit obracet židy na křesťanskou víru.

A proč jste tam jel zrovna vy? Stál jste o to?

Musím říct, že jsem z toho měl jisté obavy, jsem spíš zápecník, nechce se mi od rodiny… Šlo o to, že naše církev nabízí tříměsíční sabatikální volno, a když se člověk celoživotně zabývá Biblí, je Izrael přirozeně na prvním místě. Velkou roli v tom mém rozhodnutí měl náš presbyter Vláďa Vlasák, který mě už loni v lednu do Izraele pozval, jeli jsme s ním a ještě s Pepíkem Bartoškem. Poznal jsem, že bych tu delší cestu zvládl a zároveň jsem se do té země zamiloval, je to takový teologický romantismus…

Jaké jsou podmínky pro to, aby tam náš farář mohl jet?

Před odjezdem je třeba oznámit téma, kterému se tam chci věnovat a Studium in Israel to musí odsouhlasit. Já se ale přiznávám k určitému pragmatismu, můj hlavní cíl byl se tam prostě dostat a zdokonalovat znalost jazyků. Téma jsem si tedy zvolil pokud možno jednoduché – má diplomová práce na teologii byly moravské malované pesachové barokní hagady, téma z kunsthistorie; vycházelo to tenkrát v časopise Protestant. Tak jsem napsal, že chci tyhle znalosti prohlubovat a šířit i pomocí přednášek mezi studenty. Pak jsem to ovšem kvůli své nemoci nesplnil.

Kde jste tam bydlel?

V Jeruzalémě, tam je hlavní sídlo té organizace. Oni samozřejmě nabízejí i ubytování, pro nás je ale brutálně drahé; je to v bývalém klášteře a pro nás jeden měsíc stojí 30 000 korun. Mně Mikuláš sehnal na Olivetské hoře bydlení u muslimů za polovinu. I s jídlem, ovšem člověk musí unést tu tříměsíční monotematickou stravu – ponejvíce zeleninu, rýži a vařené kuřecí kosti.

A to jste se nebál takhle vážně nemocný se na tu cestu vydat? Odkdy ty potíže máte?

Začalo to ve třech letech. Tenkrát mi operovali zúženou aortu; jako jeden z prvních u nás jsem to přežil, i když doktoři říkali, že se nedožiju pěti let. Operace aorty ale způsobila nedomykavost aortální chlopně, což s sebou nese další těžkosti. Dlouhodobě mám velké potíže s dýcháním a loni v lednu, když jsem se vrátil z té první cesty do Izraele, jsem dostal chřipku a po ní se to dýchání hodně zhoršilo. Začal kolotoč vyšetření, bronchoskopie a tak dále, na rentgenu byla vidět voda na plicích a dost zvětšená levá komora srdeční, takže se hned naplánovala operace; bylo ale evidentní, že měla být dřív.

Co konkrétně operovali?

Šlo o výměnu té aortální chlopně, nakonec to ale bylo loni až v říjnu. Měl jsem těžké arytmie, dusil jsem se, bylo to příšerné. Samozřejmě s tím souvisela i různá selhání, pokud jde o mou práci.

Copak jde neselhávat, když se člověk dusí?

No právě. V té době se na faře stala havárie topení, pobíhali tam dělníci, do toho oprava střechy… Pro mě to bylo fakt peklo. Naprosto jsem neměl energii; na cokoliv. Nastávaly konflikty, to raději nebudu ventilovat. Ještě mi umřel v té době otec. A mě čekala nutná operace.

Jaké to vůbec je, jít na takhle závažnou operaci?

Přímo na sále, před operací, už to tak hrozné nebylo, nejhorší bylo, když jsem se dozvěděl, že je to nezbytné. Že se budu loučit s dětmi. Připravil jsem si i pohřeb – texty a písničky, všechno jsem poslal Romanu Mazurovi a Tomáši Trusinovi. Ještě to mělo takovou paradoxní okolnost – na komplikace po tomhle typu operace zemřela na jaře jedna paní v Soběhrdech(!), maminka starosty. Jenže jak se ta operace pořád odkládala, byl jsem pak opravdu rád, že už to konečně bude. A musím tedy doznat – čím mi bylo hůř, tím méně jsem myslel na druhé i na sebe ve smyslu duchovním. Ale samozřejmě že v určité chvíli se to zase stalo důležitým.

Ještě pro upřesnění, co přesně na tom srdci teď podruhé operovali?

Vyměnili aortální chlopeň. Až den před operací kardiochirurg rozhodl, že dostanu biochlopeň, takže teď mám prasečí. I když těm mladším se většinou dává mechanická, kovová, ta ale klape, je to opravdu zvenku slyšet.

Jak moc ta operace pomohla?

Operace byla v říjnu 2018, dva měsíce jsem měl neschopenku. Ale doktoři pořád tvrdili, že do Izraele budu moct odjet. V lednu 2019 jsem začal pracovat, jenomže ke konci ledna byl jeden náročný víkend, měli jsme u nás Ladislava Heryána a mně se proti všem očekáváním vrátily fibrilace. Takže zase do nemocnice v Benešově na elektrošok.

To musel být dost děsný pocit, krok jakoby zpátky před operaci, ne?

To hlavní, co mi projelo hlavou – nikam nepojedu, je konec. Oni mě ale ujišťovali, že mi zase dají lék, který si s tím poradí, a že odjet můžu. Věřil jsem jim, kromě toho, že jsem se tam těšil, jsem hodně chtěl zmizet z těch různých stresů a trablí, co můj konec v Soběhrdech doprovázely. I když mi dost lidí říkalo, že jsem hazardér. Ale jel jsem – a taky se tam fibrilace opravdu zase ukázaly. Absolvovat ten připravený program bylo prakticky nemožné.

Podařilo se vám tam přece jen něco udělat?

Na Olivetské hoře je i hebrejská univerzita, do té jsem byl schopen tak za 20 minut dojít, tam jsem se zhroutil do židle a četl v knihách a fotil si to. Ale hlavně jsem začal psát deník, což nakonec bylo to hlavní, čemu jsem se věnoval. Tady to už dost lidí četlo a byli nadšeni, tak vznikla idea, že by se to mělo vydat. Marika Bumbálková, která kreslí obrázky do Protestanta, se sama přihlásila, že by k tomu chtěla dělat ilustrace, že ji to zaujalo. A Tomáš Trusina pak řekl, že by to rád vydal.

Jak se ale díváte na to, že plánovaná práce o hagadách nebude, a místo toho vznikl v Izraeli deník?

Pokud se to podaří i vydat, budu mít velkou radost. Upřímně řečeno – o nějakých hagadách si přečte pár lidí. Zatímco tohle je šťavnaté, atraktivní… Vlastně to není deník, spíš takové záznamy myšlenek. Když beru v úvahu, že Studium in Israel má za svoji ideu působit osvětově, naplnil jsem to beze zbytku. Určitě o dost víc než textem o hagadách.

A přitom jste ale navštěvoval izraelské nemocnice.

Nejdřív jsem tam šel na EKG za 9000 korun, na to navázal pohovor s kardiologem za 12 000. VZP se na mě vykašlala, musel jsem na sebe vyhlásit po církvi sbírku, úžasné bylo, že peníze jsem tam měl téměř hned. Musel jsem chodit každých deset dnů na kontroly, protože jsem užíval Warfarin, to jsem ale absolvoval v arabské nemocnici, byla levnější.

Vy jste nakonec domů odletěl dřív, ač vám prý lékaři let nedoporučovali?

Podařilo se to jen díky tomu, že Marika Bumbálková se rozhodla do Izraele vydat taky. Když měla kreslit do toho deníku, chtěla vidět ty reálie. Přiletěla na začátku dubna a v půlce dubna se měla vracet. Tak jsem s ní odjel o dva týdny dřív. Sám bych letět nemohl.

Nicméně – celé to stejně dopadlo jinak, než jste si původně asi myslel. Jak jste to nesl?

Já hodně věřím na náhody. I teologicky, popisuju to v tom deníku. Na úplně opačné straně jsou různí fanatici, „izraelští proroci“ – všechno je dle nich nějak řízeno. No tak se ukázalo, že v tom arabském ubytovacím zařízení, kde jsem pobýval, bydlí v další komůrce další Čech, religionista, který dělal diplomovou práci u Pepíka Bartoška, mého kamaráda (!). Není tohle úžasná náhoda? A ještě větší náhoda – pak přišel další Čech, umělec, a ten mi řekl, když mě tam postihly ty fibrilace, že jeho teta je kardioložka, která mi potom velmi ochotně radila, poskytovala mi telefonem dlouhé konzultace a uklidňovala mě. Pražští kardiologové mi totiž takhle na dálku vůbec nechtěli cokoliv říct, poradit. Takže to byla opravdu pomoc v nouzi nejvyšší…

Určitě jste v Izraeli kromě starostí s nemocí zažil leccos jiného, že?

Určitě. Smysl pobytu spočíval v návštěvách různých institucí, zaměřených na dialog mezi Židy a Palestinci, které jsem vykonával s německými kolegy. Byli jsme například v luterské škole pro palestinské děti Talitha kumi. Palestinské děti tam mají perfektní výuku nejen jazyků (arabština, angličtina, hebrejština, němčina), ale také ostatních oborů, v dalším studiu mohou pokračovat v Německu. Setkali jsme se s velmi zajímavou liberální rabínkou Adou Zavidov, která se svými názory velmi blíží pojetí, které je obvyklé v naší církvi – solidarita, otevřenost, postavení ženy v církvi ad. Další mimořádně zajímavá událost byly bohoslužby v komunitě Zion, které vedla energická rabínka Tamar Elad-Appelbaum. Navštívili jsme kibuc Nes Ammim, což je jediná obec v Izraeli založená a osídlená evropskými osídlenci výlučně křesťanského původu. Tito osadníci od začátku pracují na vzájemném porozumění mezi všemi třemi monoteistickými náboženstvími. Mimořádně zajímavá je vesnice Neve Shalom – Oáza míru, je to unikátní smíšené, židovsko-arabské sídliště. Všechny tyto návštěvy a setkání na mne velmi zapůsobily, bylo to to nejdůležitější, co jsem si z Izraele odvezl. A taky jsem díky tomu necítil své onemocnění tak fatálně.

Teď odcházíte ze Soběhrd. Po 13 letech, ale ne úplně o vlastní vůli. Jak se cítíte?

Jedna věc je, že 13 let na jednom místě podle mě stačí. Na druhou stranu – byli jsme tam rádi, je tam plno přátelských lidí. A děti navíc chodily v Petroupimi do výborné církevní školy, ta nám taky bude chybět.

Nakonec ještě zpátky: Před operací jste si připravil dokonce pohřeb. Na co jste myslel, když jste se probudil?

Operaci srdce lidé většinou přežijí, pokud umřou, spíš až ten druhý, třetí den. Moc nevím, na co jsem hned po operaci myslel, je to spíš taková živočišná fáze. Možná je to sobectví, vlastně bojuju o život, na jiné lidi určitě nemyslím. Srdce mlátí, jak se mu chce… A to do jisté míry trvá pořád, špatně se mi usíná, srdce tluče jinak na levém boku, a jinak na pravém. Ale je to k něčemu dobré. Na dost problémů se dívám jinak, beru je relativněji, potíže tady ve sboru jsou mi víc jedno. Mívám i pocit, že je mi víc jedno, co dělá celá evangelická církev, ale někde vzadu vím, že to není pravda. Ta důležitá přátelství, vlastně všechno dobré, co se mi kdy dostalo, bylo z téhle církve, takže platí: nebýt církve, nemám nic. To přece jen vím.

ptala se Jana Plíšková