(ČB 7-8/2019) Dovolte mi vzpomenout na svého otce Roberta Kloboučka, který zemřel před téměř padesáti lety. Po dobu třiceti let působil jako ředitel knihkupectví a nakladatelství Kalich, což je mimořádné, uvážíme-li, že neměl ani maturitu!

Poslechněte si článek:

Evangelíkem se stal v mládí z vlastního přesvědčení. Otce nepoznal a matka zemřela, když mu bylo 11 let. Z Žitětína u Jičína, kde do té doby žil, odešel do Prahy, kde se ho ujala matčina sestra Fany (Františka). Byla bezdětná a kromě Roberta si vzala na starost i dalšího chlapce ze sociálně slabší rodiny. Koníčkem mého otce bylo od mládí výtvarné umění a historie, proto ho to táhlo ke knihám. Nakonec se vyučil v prestižním knihkupectví Taschek, které stávalo v horní části Václavského náměstí – v místě nynějšího paláce Fénix (Blaník). V tomto knihkupectví nakupovali knihy i bratří Čapkové a táta jim občas nosil nákup do jejich vily na Vinohradech. Za svou službu obdržel od Josefa Čapka jednou obrázek – holubičku. Ještě ji mám „schovanou“… (na stěně vedle svého pracovního stolu). Mladý knihkupec prohluboval své znalosti v obchodu s knihami k plné spokojenosti svého šéfa, který počítal s tím, že po něm knihkupectví převezme.

Robert Klobouček se oženil s Matyldou Kociánovou do ryze evangelické rodiny: matčin děda Vilém Kocián byl farářem v Hořátvi u Nymburka, strýc Rudolf Medek byl farářem v Bučině u Vysokého Mýta a švagr Otakar Kadlec byl farářem v Telecím u Poličky. Spolu se svou ženou se otec podílel na životě sboru v Praze u Klimenta v éře faráře Štěpána Šoltésze.

Když na sklonku r. 1935 hledalo vedení evangelické církve někoho, kdo by mohl vést 15 let „mladé“ knihkupectví a nakladatelství KALICH, padla volba na mého otce. Pro pana Tascheka to bylo nelehké loučení, ale doporučení od něho a výuční list si táta nemohl přát lepší!

V Kalichu od roku 1936

Od začátku roku 1936 začal tedy Robert Klobouček působit v Kalichu. Svou profesní zdatností přispěl k tomu, že knihkupectví prosperovalo a mělo vysokou úroveň (viz článek o Robertu Kloboučkovi v Kostnických jiskrách z 28. 1. 1970 nebo vzpomínky Jana Mazla na Kalich v letním dvojčísle Českého bratra 2018).

Válku měl otec spojenou s nepříjemnými skutečnostmi: výslech na gestapu v Petschkově paláci (v Kalichu byla tzv. mrtvá schránka ilegální protifašistické organizace) a nasazení v Německu u //Luftschutzu// – protiletecké obrany, kde prožil těžké nálety na průmyslová centra Říše. Švagrová Jarmila Kadlecová skončila v koncentračním táboře Terezín a švagr – farář Otokar Kadlec – v lesích na Českomoravské vysočině, protože přechovávali partyzány a někdo je udal.

Po návratu z Říše se otec do Kalicha vrátil. Pro ilustrace publikací nakladatelství angažoval přední české malíře a výtvarníky, s některými byl ve velmi přátelském vztahu. Tak jsem mohl i já (jako malý kluk) spolu s ním navštívit ateliéry Václava Karla, Karla Lidického, Jiřího Švengsbíra, Jaroslava Hudce a později např. Čestmíra Kafky (člena skupiny Trasa v šedesátých letech publikujícího v Literárních novinách). Prošel jsem s tátou i řadou tiskáren a přičichl tak k tiskařské černi a tomuto řemeslu.

Otcův přehled v literární i výtvarné branži byl dán tím, že každé volné chvíle využíval k četbě. To spolu s jeho inteligencí vytvářelo předpoklady pro správné rozhodování v oblasti ediční i obchodní. Ve vinárně U Šuterů, kam spolu s některými pracovníky z Husova domu chodil, mu říkali „pane profesore“. Jenže – jeho četba byla provázena silným kouřením lulky a pitím kávy, a to přinášelo i postupné podrývání jeho zdraví.

Tým Kalicha tvořil táta po dlouhá léta spolu s Janem Mazlem a Aničkou Kafkovou; v evangelické církvi měl Kalich dobré jméno.
Já jsem během svých studií na elektro-průmyslovce v Ječné ulici a později na Jaderné fakultě ČVUT navštěvoval tátu v Kalichu často (táta na mne pamatoval svačinou). Obdivoval jsem jeho sbírku kaktusů, které pěstoval na střeše Husova domu a za oknem své kanceláře. Táta byl dokonce knihovník spolku kaktusářů při pražské botanické zahradě.

Konec jedné etapy nakladatelství

Otcův odchod do důchodu po 30 letech působení v Kalichu (i když tam až do svého skonu jako důchodce docházel) uzavřel jednu etapu tohoto nakladatelství. Myslím, že jeho rozhled v oboru i pracovní nasazení a kontakty v rámci knihkupecké profese mu přinesly odpovídající autoritu.

Životní peripetie

Robert Klobouček měl výrazné sociální cítění. Byl člen Klubu přátel E. F. Buriana a po válce i předseda místní organizace ČSSD v Praze-Holešovicích. Rok 1948 a komunistický převrat dal tátovi na vybranou, zda podepsat vstup do KSČ, či nikoliv. Na miskách vah byl osud můj – jeho jediného potomka (moje máma byla v té době katechetka) – a možná i Kalicha. Rozhodl se proto podepsat. Myslím, že jen díky tomu jsem mohl nakonec vystudovat průmyslovku i vysokou školu a také Kalich fungoval v mezích možností dál. Nikdy nikomu táta – pokud vím – během svého členství neublížil a v roce 1968 ze strany vystoupil.

Ještě přidávám vzpomínku na padesátá léta. Ve škole jsem seděl v lavici s Petrem Foglarem – synovcem spisovatele Jaroslava Foglara. Petr mě přivedl do svého oddílu. Když měl Jaroslav Foglar – Jestřáb – od soudruhů zákaz publikační činnosti, obrátil se na mého tátu, zda by mu v knihkupectví Kalich zařídil prodej několika desítek knížek, které měl jako autorské výtisky doma. Táta mu samozřejmě vyhověl. Knížky byly v prodejně Kalicha potají, ale rychle prodány.

Mám-li uzavřít vzpomínku na svého tátu, pak v mé mysli dominuje myšlenka, kterou svou praxí potvrdil: Není důležité mít tituly dokumentující vzdělání, důležité je být vzdělaný! Mít myšlenky v hlavě a umět je používat!

Jan Klobouček