(ČB 6/2019) Před rokem a dvěma týdny jsem se ženil. Od vrstevníků jsme slýchávali dotazy proč, když jsme příliš mladí (22 a 27 let), s lehce podezřívavými otázkami, zda nás k tomu něco tlačí (a to zejména moji nastávající). Smáli jsme se a odpovídali, že ne, že nám manželství připadá jako pěkná instituce, a proto do ní chceme vstoupit.

Poslechněte si článek:

Člověk se naplno odevzdá druhému a plně ho přijímá. Bere ho s jeho chybami a svoje nedostatky před ním neskrývá. Nemusí se totiž bát, že ho druhý opustí. Nerozlučnost manželství (vyjma extrémních případů) mnoho nabízí, a proto může být taky velmi jednoduše zneužita. Buďto si ji mohu vyložit tak, že se můžu přestat snažit a začnu se chovat sobecky, nebo všechny své strachy odložím a otvírám se druhému i se svými hříchy. Protože vím, že mne nezatratí, ale pomůže mi se zvednout a jít spolu s tím druhým dál.

Vymezená svoboda

Manželství, jak je chápu, obnáší určitá pravidla: Lásku, úctu a věrnost, ze kterých další pravidla vyplývají. Právě tato omezení ovšem paradoxně nabízejí nejvíce svobody – stanoví hrací pole, na kterém se manželství odehrává. Jan Sokol o takovém prostoru mluví jako o „vymezené svobodě“, ve které se lze plně realizovat na rozdíl od neustálé možnosti volby („vybírej, ber si lepší, než kterou máš…“ nebo „všeho zkuste“, aniž by se dodalo „dobrého se držte“). Manželství, tak jak je tradičně chápáno, tak nabízí člověku možnost růst a být v mnohém více sám sebou.

Ne nadarmo se manželství připodobňuje ke vztahu Krista a církve. Nabídka nového života v Kristu mi dává právě tu možnost nebát se a vědět, že jsem přijat, akceptován a milován. A že to tak bude, ať udělám cokoli. Zároveň jsou mi dána vodítka pro další život, abych byl lépe schopen jít po ostří dýky. A skrze to zakouším svobodu, která může vnějším pozorovatelům někdy připadat příliš omezující, já jsme však schopen právě kvůli těmto vodítkům tuto hru hrát.

Co je tradiční rodina

Podle názvu se text mého článku má ale týkat tradiční rodiny – o čem to tedy stále mluvím? Myslím, že tradiční rodina je nejlépe obhájena tím, co nabízí, ne vymezením proti jiným formám soužití. Taková rodina pro mne znamená dva lidi, kteří spolu zůstávají, byť třeba už nejsou zamilovaní nebo se v některých chvílích pořádně štvou. Dva lidi, kteří si pořádně rozmysleli, jestli spolu chtějí strávit celý svůj život; na manželství se dobře připravili. Je-li to fyzicky možné a nerozhodnou-li se sloužit jinak, vychovávají děti ve (více méně) poklidném zázemí. A žijí spolu i po stránce duchovní. Sdílejí stejnou životní úroveň a postarají se o sebe, a to i ve stáří. Zůstávají spolu v dobrém i ve zlém.

Ne vždy se to daří. Duševní, tělesné i duchovní problémy přicházejí a svou sobeckost taky často dost těžko uhlídáme. Ti starší z čtenářů možná namítnou: Co ten ví o manželství a jeho problémech. Rovnou se přiznám: málo. Jistě může nastat i situace, v níž rozvod bude tou nejméně špatnou ze všech špatných variant. Což ale manželství nediskredituje. Jen poukazuje na to, že vybudovat dobré manželství stojí hodně přemáhání a obětí.

A teď se dostávám k stejnopohlavním svazkům. Na základě různých důvodů jsem přesvědčen, že nejsou to samé jako manželství heterosexuálních partnerů; to by si ale vyžádalo vlastní článek.

Důležitější je zdůraznit, že manželství a tradiční rodina je něco úžasného, co nás naplňuje, činí celými a můžeme tak naplňovat Kristovu zvěst milovat bližní jako sebe sama. Dobrého se držte…

Jakub Drápal