(ČB 6/2019) „Mystika je katolická. Mystika a protestantismus se k sobě nehodí.“ Touto větou Peter Zimmerling svoji novou knihu Evangelická mystika začíná a vskutku by si nemohl zvolit úvod přiléhavější, pregnantnější a provokativnější. Toto stanovisko se totiž stane výchozím bodem pro jeho úvahy, jejichž cílem je čtenáři nabídnout alternativní mínění.

Poslechněte si článek:

Hned za humny ovšem Zimmerling naráží na první zásadní úskalí – totiž na problematiku definice mystiky. Proto se této otázce věnuje poměrně obšírně a pojem mystika explicitně chápe jako „duchovní zkušenost setkání s Bohem“. Je nasnadě, že taková definice by ve své vágnosti naznačovala, že mystiků kolem nás běhají celé davy. Zimmerling nejenže tuto implikaci nepopírá, ale na jeho obhajobu je třeba navíc zdůraznit, že při klasifikaci něčeho tak neuchopitelného, prchavého a individualizovaného je pochopitelné, že se uchýlil k tomuto minimalistickému vymezení. Peter Zimmerling přitom není nadšenecký popularizátor, ale erudovaný profesor praktické teologie na univerzitě v Lipsku a tématikou mysticismu (a zejména osobami, které ve výčtu evangelických mystiků uvádí) se dlouhodobě zabývá.

Za jednu z velkých kvalit této knihy je možné bezesporu považovat její pečlivé zpracování. Autor se neuchyluje ke zkratkovitým tvrzením, usiluje o to vidět daný problém v celé jeho šíři a komplexnosti a svoje závěry nepovažuje za neměnné danosti. Právě poslední jmenovanou kvalitu čtenář ocení při pohledu na seznam těch osobností, které Zimmerling vybral jakožto reprezentanty evangelické mystiky. Zatímco Lutherova přítomnost může leckomu připadat jako obligátní „muss“, levicově orientovanou „politickou teoložku“ Dorothee Sölle by jistě někteří z výběru vyřadili, u jiných zase popsané „mystické rysy“ nezní natolik přesvědčivě, aby byli jako mystici označováni (Gerhard Tersteegen), a takový Dietrich Bonhoeffer se do seznamu dostal i přesto, že se sám výslovně za mystika nepovažoval. Zvláště pro ty čtenáře, kteří s Zimmerlingovým ensemblem mystiků nesouhlasí, se na tomto místě nabízí vysvětlení: autor se pokusil o průřez napříč staletími, profesemi, teologickými proudy, a díky Dorothee Sölle i genderem. Naopak je možno ocenit, že byly zařazeny některé pro českého čtenáře méně známé, ale velmi zajímavé osobnosti.

Vrátíme-li se tedy k počáteční tezi, zdá se, že se Zimmerlingovi podařilo dosáhnout všeho, co si vytyčil: rozpoutat nad svojí knihou hojnou diskusi a ukázat, že mystika není jen záležitost katolická, ale má své nezanedbatelné místo i v prostředí protestantském. Náležitou důležitost je třeba přičíst zejména Zimmerlingovým zásluhám na pootočení kormidlem diskurzu o (protestantské) mystice, čímž se mu snad podařilo narušit zrohovatělou krustu dosavadního smýšlení, podle něhož bylo sousloví „evangelická mystika“ oxymórem.

Adéla Rozbořilová
Peter Zimmerling. Evangelická mystika.
Praha: Trigon 2019, 399 s.