(ČB 5/2019)

Původ písně

Kořeny písně sahají až k novozákonním textům: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ (J 12,24) „To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice, nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jako zvláštní tělo.“ (1K 15,36–38) Z těchto biblických textů Aurelius Clememes Prudentius vytvořil ve 4. st. hymnus, který zaujal anglického teologa a oxfordského biskupa Johna Macleoda Campbella Cruma

Poslechněte si článek:

(1872–1958). Crum napsal nový text a propojil jej s nápěvem francouzské koledy z 15. st., proslavenou varhanními variacemi Marcela Duprého. Píseň byla poprvé vytištěna ve zpěvníku oxfordských vánočních písní a koled v r. 1928. Crum se věnoval také katechezi a napsal několik knih pro děti.

Vyjádření autora českého textu

Jiří Pejla, autor českého textu, píše: „K přebásnění této písně mě přivedly dvě věci. Nejprve mě zaujal původní nápěv této staré francouzské koledy. Její minimalistická koncepce má jen dva krátké motivy. První se opakuje dvakrát na začátku a jednou na konci. Druhý zazní jen jednou a je v protipohybu k tomu prvnímu, rytmicky i melodicky. První má v úvodu krátké noty, které se ,vypínají‘ vzhůru. Druhý začíná dlouhou notou a melodie zvolna klesá. Jednoduchost a působivost tohoto hudebního kontrastu mě okouzlila. Text této koledy má v originále třináct slok a pěvecké sbory nejen ve Francii ji dodnes mají v repertoáru. Vznikají nová nápaditá vokální i instrumentální zpracování. Českou hudební úpravu, která podle mne této melodii sluší, zkomponoval v minulém roce Ladislav Moravetz a je nahrána na CD s názvem Když jsme u vod sedávali jako příloha časopisu Český bratr 12/2018.

Při překladu jsem měl na mysli podobenství o pšeničném zrnu. To byl ten druhý důvod, proč jsem se do toho pustil. Mám v té souvislosti dvě vzpomínky. Když jsem poprvé četl //Bratry Karamazovy//, překvapilo mne, že právě tato Ježíšova slova si sám autor zvolil jako motto své stěžejní knihy. A vybavuji si i kázání bratra faráře Josefa Veselého, když mluvil o tom, jaký směr nám toto podobenství ukazuje. My se chceme povznést vzhůru nad trápení tohoto světa, ale podobenství obrací náš pohled opačným směrem, dolů k zemi. A to malé pichlavé slůvko na začátku – ,ostří‘ – je pro mne odkaz k tomu, že zvěst o vzkříšení je jako dvousečný meč. Nejde vůči ní zůstat neutrální.“

Boží láska

„Jaro Boží lásky život obnoví“ – těmito slovy končí každá sloka této nádherné velikonoční písně, která je vhodná také pro pohřební příležitosti. „Láska Boží“ je metafora ke Kristu. V Kristu se Boží láska zjevila naplno: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (J 3,16–17) Velikonoční události, Ježíšova smrt a jeho vzkříšení, jsou v písni reflektovány z pohledu lidských životních zápasů. Překlad Jiřího Pejly akcentuje Boží jednání, nerozebírá tolik lidské emoce. Síla Božího ducha chce konejšit lidskou duši, když ji „svírá bolest, strach a žal“. Poselství této písně nás chce ujistit, že bez ohledu na to, čím procházíme, ať už obdobím šťastným, či těžkým, máme vědět, že Pán Bůh nás neopouští.

Ladislav Moravetz