(ČB 4/2019) U snídaně kluci ze sebe dělají hlupáky – prý nevěděli, že je neděle a že jdeme do kostela. Neuklidní je ani to, že dnes jdeme na bohoslužby u nás v Roztokách, kde se začíná až o půl jedenácté. Začnou brblat, že do nedělní školy nejdou, načež jim má žena Hanka, katolička, navrhne, že můžou jít na katolickou mši, kde nedělní škola není vůbec. To odmítnou, to prý radši půjdou do té „pitomé nedělky“. Potom ale jakoby někdo střihl film: děti jsou v nedělní škole, varhany zní a z životní horizontály se stává vertikála. Po skončení bohoslužeb děti venku běhají na slunci. „Večer si asi zajdu k Jezulátku,“ pronese s kávou v ruce moje žena. Nezní to ale naštvaně. Možná i trochu naopak.

Poslechněte si článek:

Ondřej Lukáš

V neděli ráno se většině z nás nechce vstávat, je trochu zmatek, občas i křik. Abychom stihli začátek bohoslužeb! I když bydlíme pod jednou střechou s kostelem, je to stále dost nesnadné. Naše čtyři děti ve věku 8 – 14 let již mají na vše svůj vlastní názor. Dosud jsme nedělní dopoledne prožívali ve společenství sboru a večer jsme šli na katolickou mši. V poslední době však protesty typu „proč musíme v neděli do dvou kostelů“ zesílily. Povolili jsme tedy „střídání“. A počítám s tím, že s 15. rokem si děti vyberou samy, kde je jim to bližší. Přála bych si, aby měly živý vztah ke Kristu a zrovna tak k lidem v konkrétním společenství. V které z křesťanských církví zakotví, je pro mě druhořadé.

Alena Hellerová

Nedělní dopoledne vypadá tak, že já jdu do kostela a moje žena se rozhoduje, jestli se mnou půjde. Nechodí pravidelně, ale občas „na Jardu“ do Braníka zajde. Evangelické prostředí jí vyhovuje umírněností ve vnějších projevech a důrazem na rozumové podchycení věcí víry. Shodli jsme se, že klíčová je tolerance, přičemž moje žena je srozuměna s faktem, že „Bůh řídí můj život“; formulaci „Bůh je u mě na prvním místě“ jsem opustil. Je zraňující a zbytečná, nevěřícím vyznívá tvrdě a dogmaticky, z mého pohledu však obě věty znamenají totéž.

Daniel P.

Nedělní dopoledne se u nás odvíjí podle toho, kde se nacházíme. Pokud jsme v Praze, chodím do kostela zpravidla já s dětmi. Manžel zůstává doma, doprovází nás zcela výjimečně. Pro mě je důležité, aby na bohoslužby chodily všechny tři děti bez výjimky, nedostávají tedy na výběr, zda zůstanou s manželem, nebo půjdou se mnou. Manžel mě v tomto ohledu podporuje, za což jsem velmi vděčná. Pokud jsme o víkendu mimo Prahu, na bohoslužby většinou dopoledne nechodíme.

Ada Vondrášková

Nejhorší na nedělním dopoledni je nějak se „vcelku“ (myslím tím členy rodiny) do kostela dopravit, nějak se vůbec „vymotat“ z domácnosti. Nedaří se nám ani vyjít z domova společně a být tam včas, trousíme se. Záhada možná souvisí s tou dobrovolností, ale stejně je to divné, všechno se nechává na poslední minuty. To že já jsem pokřtěná katolička a zbytek rodiny jsou evangelíci, to se vůbec neřeší. Na nedělním dopoledni je mi milé taky setkání s lidmi, to, že se nepracuje, že se odloží počítač, že se lidi zvou na oběd…

Dagmar Urbánková