(ČB 4/2019) Po přečtení prvních stránek deníkových zápisů Františky Jirousové, dcery Ivana Martina Jirouse-Magora či Mágy, a její kamarádky Jany Bauerové, se mi zdálo, že to bude lehce fádní. Postupně se však ukázalo, že v popisech událostí, které se mezi Prahou, Starou Říší a Vydřím udávaly, se každé z nich podařilo vyjádřit atmosféru osobitým způsobem. Deníkové zápisy z let 1997–2011 pěkně doplňují knihu Marka Švehly Magor a jeho doba (Torst, 2017).

Ze zápisků je dobře znát, jak se Františka se svým otcem vyrovnávala. Byly okamžiky, kdy ho nenávidí, ale zrovna tak, kdy ho bezmezně miluje a obdivuje. „To, o co táta usiloval, jaký svět si představoval, jak hluboce mu šlo o svobodu a krásu, vyvěrající z nesmírné hlubiny stvořeného světa, se ukazuje v některých jeho nejlepších básních.

Poslechněte si článek:

V nich je jeho cesta dokonána – tam je dokonalá. Cesta k této tiché kráse u něho ale probíhala přes bouřící běs. A klid jeho nejlepších textů, v nichž se slova téměř dotýkají věčnosti, je nesen silou těchto běsů. Satelit se také na oběžnou dráhu Země nedostane bez řvoucích motorů.“ Tak i její kamarádka Jana věrně popisuje situace, které společně prožívaly, zejména při koncertech v Prostředním Vydří. Jak sama vyznává: „Pravda je, že než jsem si na jeho způsob jednání s lidmi zvykla, chvíli to trvalo, ale už od samého počátku, kdy jsme s Františkou začaly jezdit na statek, mě fascinoval svým přístupem k životu. Hlavně tou nekonečnou svobodou projevu a tím, že neexistoval nikdo na světě (a možná i v celém vesmíru), z koho by si něco dělal.“

Hodně vzpomínek se váže k festivalům, které se konaly na Mágově statku ve Vydří. Festivalu v roce 2000 se zúčastnil i Sváťa Karásek. Jak to Františka viděla? „Sváťovy písničky mají děsnou hloubku a sílu. Minulej rok mě to taky dost zhypnotizovalo, tenhle taky, někdy skoro k slzám – já totiž vím, že v životě má cenu jen to, co z člověka vymáčkne aspoň kus slzy.“

Deníkové zápisky pokračují až do roku 2011; 9. listopadu si Františka zapíše: „V noci zemřel Magor! Navštívil mne tu noc a něco mi řekl. (To něco je vysvětleno v poznámce 70.) Pochopila jsem, že to byl skutečně on, až mi Dáša ve čtvrtek kolem 13 hodin zavolala, že ho našli mrtvého. Vykrvácel…“ Neméně strhující je zápis Jany: „Došlo mi, že Mága pro mě znamenal mnohem víc, než jsem si myslela, a pocítila jsem hroznou prázdnotu. Svět přišel o svý koule. O svou sílu, o bojového ducha, o mocnou energii…“

Pohřeb se konal v Kostelním Vydří 19. listopadu 2011. Kostel byl narvaný a díky mikrofonům byla mše slyšet i ven, kde bylo asi 600 lidí, možná víc. Mši sloužil Ladislav Heryán, salesián, „undergroundový kněz“ a Magorův kamarád. „Byl úplně skvělej, neb sumarizoval Mágu naprosto dokonale – od jeho křehkosti až k vulgaritě. Neváhal citovat Mágovy drsné výrazy a některý lidi ze sboru sebou vždy vyděšeně cukli, takovou hrůzu slyšet od kněze a v kostele! Ale smáli se pak.“

Tak jako Františka nastínila svůj vztah k otci v prologu této knihy, Jana Bauerová tak činí v epilogu, který končí slovy: „Mága byl jeden z nejdůležitějších lidí mého života. Bylo to hlavně pro způsob, jak volně pouštěl své něžné emoce i dravé démony, čímž mě konfrontoval s vlastní konzervativností a strachem ze světa a ze sebe. A bylo to také pro jeho hluboké chápání krásy Boží. Myslím, že bez Mágy bych byla chudší o jednu dimenzi prožívání světa.“

Když jsme v letech 1981 až 1989 jezdívali do Staré Říše za rodinou Jirousových a vypomáhali Juliáně a dvěma malým holčičkám Martičce a Františce překonávat období Magorových kriminálů, kde by mě napadlo, že jednou – ve stáří – budu psát recenzi na Mágu – knížku Františky a její kamarádky Jany. Atmosféru koncertů ve Vydří jsem nezažil, ale po přečtení knihy si ji docela dovedu představit. Navíc mám spoustu setkání s Magorem ve vzpomínkách, zažil jsem lecjaké jeho „běsy“, ale i chvíle štěstí a naděje. Recenzi pro Českého bratra píšu proto obzvlášť rád. Když jsem knížku dočetl a pustil se do psaní, řekl jsem si, že je to dobrá příležitost s Františkou mluvit, a zavolal jsem jí. V hovoru mi mimo jiné řekla, že si váží redakce ČB, neboť byli jediní, kteří při žádosti o rozhovor nezdůrazňovali to, že je dcera Ivana Jirouse, ale měli zájem o ni; o to, co dělá, nad čím přemýšlí a taky co si myslí o možnosti opravdové ekumeny (viz ČB 7/2017).

Na samý závěr chci zmínit i pohled Ladislava Heryána, který v knize U Božího mlýna, v kapitole „Undeground a kultura“, na otázku Josefa Beránka, jak se mu jeví postava Martina Jirouse, mimo jiné odpověděl: „Moje první setkání s Magorem bylo v Aeru. Když nás představili, obrátil se na mne: ,Ty jsi ta katolická svině?‘ V jedné ruce měl pivo a v druhé panáka vodky. Přisvědčil jsem a on pokračoval. ,Já jsem taky katolík, dáme si panáka!‘ Je-li pro někoho Ivan Martin Jirous alkoholik a exhibicionista, pro mne byl jedním z mých životních duchovních vůdců.“ Domnívám se, že i v další odpovědi vystihuje Ladislav Heryán Ivana Martina Jirouse-Magora-Mágu trefně: „Martin se choval úplně svobodně, nezávisle na očekávání okolí. Jemu to bylo jedno. Choval se úplně normálně, přirozeně, aniž by hrál nějakou roli. A tak se můžeš chovat jedině tehdy, když máš nějaký silný životní princip. V jeho případě to podle mě bylo: Hledejte nejprve Boží království, ostatní vám bude přidáno. A on je hledal radikálně… Neodvažuju si odhadovat, nakolik to myslel vážně. Myslím, že ho ten verš prostě zaujal v jeho životní situaci, prostě mu přišlo, že ho dobře vystihuje. Martin, myslím, neměl nějaký program. On prostě žil tak, jaký byl.“

Petr Brodský
Jana M. Bauerová; Františka Jirousová. Mága.
Praha: Kalich 2018, 416 s