(ČB 4/2019) Knížky, které jsem od Ladislava Heryána dosud přečetla, Exotem na této zemi a Stopařem na této zemi, mě potěšily obě. Autor vypráví poutavě, křesťanskou víru nevnucuje a jeho styl, způsob, jakým ji předestírá, by dle mého mohl zaujmout i lecjakého neznaboha. Takových autorů máme, díky Bohu, víc, tady však není myslím bez významu ani to „vnější“, co je na Ladislavu Heryánovi vidět na potkání a co může být atraktivní dokonce i pro ty mladší. Nebo možná spíš pro ty, co mladší byli někdy v osmdesátých letech? Ještě pořád dlouhé vlasy a s nimi dobře ladící nadšení pro legendární kapely – Jethro Tull, Pink Floyd… A k tomu Bible. Proč ne?

Tentokrát tedy máme před sebou rozhovor. Autor Josef Beránek má podařených rozhovorů za sebou už několik a tenhle není výjimka. V knize se toho dozvíme z Heryánova života i o jeho názorech dost. Jsou věci, ve kterých má jasno. Má jasno v tom, kdy v Boha uvěřil, a při jaké příležitosti. Byl to ještě „puberťák“.

Poslechněte si článek:

Ale dost zralý. Kolik je těch, kdo mají tohle takto spočítáno? A možná pro někoho překvapivě má náš kněz jasno i v tom, kdy k němu Bůh promluvil. To od něho se dozvěděl, že se „musí“ stát knězem.

Ladislav Heryán působí nesměle, ne zrovna suverénně. Ale k tomu, co už má za sebou, k tomu ten nesmělý muž musel mít i dost odvahy a rozhodnosti. Vypráví, že v době, kdy studoval stavební fakultu v Brně, stal se salesiánem – absolvoval noviciát, složil sliby a tajně studoval teologii. „Do semináře nepůjdeš, tam nejsou dobré poměry,“ prohlásil páter Josef Novosad. Takže tajně. Že tohle nemohlo jít dost dobře dohromady se soužitím s jeho rodiči, je zřejmé. Nesměl jim říct ani slovo; jedná se o druhou polovinu osmdesátých let. U salesiánů se tedy pak už cítil doma víc než u rodičů. Tatínek měl Ladislava velice rád, on jeho taky, měl však jasno v tom, že kněz bude, a v roce 1987 emigroval do Itálie. S jednou malou taškou. Až později, přes jednoho z bratrů salesiánů, se k rodičům dostal Ladislavův dopis na rozloučenou. Tatínek ale umřel dřív, než se jeho syn stačil po revoluci vrátit. Přijel až na pohřeb na jaře roku 90. S tatínkem se, ani po revoluci, už prostě vůbec nesetkal. To nemohl přijet dřív? ptám se já.

Žití v Itálii, kterému je věnována jedna obšírná kapitola, přineslo Ladislavovi zkušeností nezměrně. Nejdřív „drsné vystřízlivění“ – to když vyšlo najevo, že nedoložené studium v Čechách bylo tady na univerzitě k ničemu. Ale katolické obecenství ho podpíralo, ať byl, kde byl. Měl práci a studium mu taky umožnili. Učil se ovšem po nocích, jindy čas prostě neměl. A jazyky? Nejdřív pětitýdenní kurz italštiny, jenomže v Římě se mluví nářečím! Pomohly mu prý hlavně děti, které měl na starosti. Jsou nemilosrdné. Pak studium v italštině a angličtině, naprosto nutná byla však zároveň hebrejština a řečtina. Pro představu – při přijímací zkoušce musel přeložit celou knihu Soudců z hebrejštiny do angličtiny. A z řečtiny Markovo evangelium. Nemilosrdná biblistika.

Beránek se ptá dobře, spíš vyptává, umí se pídit. Nevinné otázky, na něž ale odpověď nemusí být právě po ruce. To když šťourá do Heryánovy víry. „Co se dá říct o Bohu s jistotou? Jak chápeš to, že Bible je Boží slovo? Z Bible vnímáš Boha jako někoho, kdo je milosrdenství, kdo je sama velkorysost… To ale přece není vůbec samozřejmé, z čeho to vyvozuješ?“ Zdánlivě jednoduché, ale uměli bychom jakožto věřící hned odpovědět? Heryán reaguje trefně a po svém. A já mám takovou představu – když Beránkovi odpovídal, mluvil tiše a pomalu, rozvážně. A s jistou zdravou dávkou – řekněme dogmatičnosti? No copak to není vidět? „Přece z biblických textů“!

14 kapitol s lákavými názvy. Posvítí si na Heryána ze všech stran, shora, zvenku, zevnitř… Žádná by se nedala vynechat. V plné kráse se Ladislavova osobnost předvede zdánlivým paradoxem víry a undergroundu. Paradox je to ale právě jen zdánlivý a česky poetický. Významné postavy českého undergroundu se tu mihnou jakoby mimochodem, ovšem tím větší mají sílu. Sváťa Karásek, Filip Topol, Ivan Martin Jirous a další. Nedají se od Heryána odpárat, snad lze říct, že bez nich by nebyl celý. Až si knihu přečtete, bude vám tenhle pravdivý, zdravě zaujatý kněz ještě víc sympatický.

A aby recenze nebyla jen samá chvála, nabízím – k autoru Josefu Beránkovi – přece jen jednu připomínku, s kvalitou knihy ale naštěstí nesouvisí. Rušilo mě to neustále se opakující slovo smích, uváděné v závorce. Nešvar, který je v rozhovorech v novinách či v časopisech takřka všudypřítomný, když je však i čtyřikrát na jedné stránce? Proč mám být donekonečna zpravována o tom, že teď se dotazovaný zasmál? Neměli bychom se taky adekvátně dozvědět, kdy se Heryán zamračil?

Proč zrovna název U Božího mlýna? Jedná se o pražskou hospodu, kam Ladislav Heryán rád chodí. Z jakého důvodu je rád zrovna tam, se nedozvíme. Že by to bylo tím názvem?

Jana Plíšková

Josef Beránek: U Božího mlýna.
Praha: Vyšehrad 2018, 296 s.