(ČB 3/2019) Když slyším píseň „Ticho“ Bohdana Mikoláška, vždycky ve mně ožije výkřik protestu nad smrtí Jana Palacha v lednu 1969 i nad zoufalou politickou situací, která Palacha k tomu činu dovedla. Písničkář Bohdan, který píseň složil bezprostředně po Palachově pohřbu, tehdy jistě netušil, jak dalekosáhle mu změní život.

Poslechněte si článek:

Komunistický režim byl po okupaci v srpnu 1968 ještě rozkolísaný a nejistý, na píseň zpočátku nereagoval, ale paměť měl dobrou. V době „normalizace“ v roce 1972 se objevila vhodná záminka – bylo to provedení „Ticha“ na Evangelické teologické fakultě. Bohdan začal mít problémy, které vyvrcholily zákazem jakéhokoliv veřejného vystupování. Komunisté byli důslední – problémy měla i Jana, studentka teologie, která s Bohdanem tehdy chodila a později si ho vzala. Musela přerušit studium a rok se sžívat s dělnickou třídou. Pak jí bylo milostivě povoleno studium dokončit. Jako kazatelka však směla sloužit jen necelý rok. Když písničkář nesmí zpívat a kazatelka nesmí kázat, není to dobrá perspektiva. Mikoláškovy to donutilo – už se dvěma dětmi – k odchodu do Švýcarska.

Bohu díky, že teď – po padesáti letech – mohlo v Praze znovu „Ticho“ zaznít. Bylo to v kostele u Martina ve zdi 16. ledna 2019, v den 50. výročí Palachova činu. Bohdan s Janou připravili „hudebně liturgický pořad”, tak jej nazvali. Neznám jiného písničkáře, který by vedle písní k sólovému zpěvu s kytarou skládal i moderní vážnou hudbu. Tady to fungovalo všechno dohromady: Bohdan s kytarou, komorní sbor Pražští pěvci se sbormistrem Stanislavem Mistrem a komorní orchestr, sestavený z muzikantů ad hoc. Dirigoval Václav Dlask. Bohdanovy písně byly zarámovány klasickou strukturou requiem. A znělo to dobře. Muselo to být jak autorsky, tak organizačně nesmírně náročné. A aby toho nebylo málo, Bohdan Mikolášek tímto koncertem oslavil i své sedmdesátiny.

Zdeněk Susa