(ČB 3/2019) U příchodu Luďka Rejchrta do branického sboru jsem nebyl. Mohu jenom zprostředkovat pocit svého švagra, že „ta první večeře Páně, kterou Luděk vysluhoval, byla něčím zvláštní, více slavnostní“. Určitě to tak nějak bylo. A není to snadné vyjádřit. Co? Inu, ten podivný pocit, že v blízkosti Luďka Rejchrta se nebesa jakoby více otevírala, rozjasňovala. Tak jsme to v Braníku prožívali. Samozřejmě, jak to bývá, ne vždy a ne každý.

Poslechněte si článek:

Pokusím se vyložit, čím se služba Luďka Rejchrta vymykala standardu. Klíčovými slovy budou nasazení, respekt, opravdovost, Ježíš Kristus, křehkost.

Nasazení

Byl pastýř svého sboru. Sloužil mu ze všech sil. Chtěl s ním být. Třeba představa, že by byl na Velikonoce někde jinde, byla pro něho nepřijatelná. Měl jasno v tom, kam sbor chce vést. Byl vnímavý pro nejrůznější podněty. To, co učil, ale k diskusi nebylo. Jeho teologie není a nebyla k mání jako nějaký soubor pouček. Protože v jeho teologii vždy šlo o pohyb, někdy i o drama. Boží příklon k člověku je její základ, lidské rozhodování v mezních situacích slouží jako zdroj podnětů. Bylo mu jasné, že o požehnání je nutné zápasit. A současně, že je to zápas velmi intimní, do kterého kazateli snad ani nepřísluší vstupovat. Kázání, písničky, divadelní hry, to všechno byla zvěst o Boží moci, která přichází nenápadně, nečekaně, a přece nakonec vítězí. I díky modlitbám. Modlil se za každého z nás.

Respekt

Nepřesvědčoval. Naslouchal. Jeho naslouchání bylo podivně účinné. Pokud jste stáli na konci řady, odchod z kostela se mohl protáhnout o půl hodiny a více. Ty nejzraněnější a nejzranitelnější si bral pak ještě do kanceláře. Bylo-li to v jeho možnostech, poradil a pomohl. Zvláště v praktických věcech. Lidé mu byli ale nesmírně vděční i za to „pouhé“ naslouchání. Tak jako v jeho teologii byly na prvním místě přesvědčení a naděje, že jsme v Božích rukou, tak i v jeho naslouchání bylo cosi, co druhým naději dávalo. A jistotu, že nejsou sami. Respekt pro obě strany projevoval i při řešení sporů. Lidé, kteří dění v branickém sboru sledovali z dálky, mohli mít dojem, že v Braníku probíhají nějaké půtky, které bratr farář píská a soudcuje. To, co probíhalo, bych spíše než půtkami nazval vzájemným míjením. Šlo hlavně o mládež. Bratr farář to rozhodně nesoudcoval. Volal po vzájemném respektu. Ti, kterým to bylo málo, nakonec ze sboru odešli. Byl to ale proces, který trval dlouho. Během něj se jeho aktéři proměňovali, včetně bratra faráře. To, že k lidem přistupoval bez ideologického předznamenání, že dokázal přijmout druhého v jeho upřímnosti, mělo obrovskou sílu.

Opravdovost

Pokud jsem někdy slyšel bratra faráře říci ostřejší slovo, bylo to ve chvílích, kdy se domníval, že rozpoznal povrchní zbožnost. Nesnášel velká zbožná slova. Věděl, jak se za nimi může skrývat tvrdost a lhostejnost. Manipulace ve věcech víry ho dokázala rozzlobit jako nic jiného. Ostře vnímal i povrchní soudy, které měly, řekněme, sociální ráz. Pamatuji si, jak jednou na staršovstvu zmínil, že v branickém sboru v době jeho příchodu existovalo něco, co nazval „honorace“. Lidé, kteří v Braníku vyrostli za jeho působení, vůbec netuší, že jsou v církvi, kde příslušnost ke starému evangelickému rodu může hrát významnou roli.

Ježíš Kristus

Když jsem se kdysi s bratrem farářem bavil o pochybnostech, vzpomněl – a slyšel jsem to od něho vícekrát – jak Martin Luther psal sám pro sebe křídou na stole „Baptisatus sum“. Jsem pokřtěn. Jeho přesvědčení, že přes všechna nedopatření, nedorozumění, možné úlety, přes všechnu naši hříšnost jsme křtem účastni těla Kristova, bylo nesmírně silné. Nepohnutelné. A v jeho kázáních to bylo poznat. Když vstupoval na kazatelnu, byl to najednou jiný člověk. Oproštěn od různic, sympatií a antipatií, názorů na to či ono. Kázal s vědomím nesmírné závažnosti tohoto aktu. V tu chvíli mluvil jako ten, který stojí před Boží tváří. Jsem nesmírně vděčný za to, že se mu dostalo za jeho služby potvrzení, že „Boží slovo se nenavrátí s prázdnou“. Čím byl starší, tím více byla jeho kázání orientována na příchod našeho Pána. Prosbou „Přijď tedy, Pane Ježíši“ končívala nejedna modlitba.

Křehkost

Nalézt sílu na kázání slova Božího, pro službu na dětské onkologii a v diagnostickém ústavu nebylo pro něho jednoduché. Církevní provoz ho obtěžoval odedávna. Bylo zjevné, že pro to, aby mohl dělat to, co dělá, se potřeboval od služby po část týdne oprostit. Psaním knih, malováním obrazů, tesáním dřevěných soch. Byly chvíle, kdy jsme toužili, aby rozsah jeho působení ve sboru byl širší. Ale současně jsme věděli, že to jinak nejde, má-li zůstat tím, kým byl. A toho, jaký byl, jsme si cenili. Nesmírně. V posledním roce jeho služby vyšlo najevo, že už jen samotná účast na schůzích staršovstva je pro něj zátěží. Když mu bylo nabídnuto, že na ně nemusí docházet, vděčně to přijal. Osobně té křehkosti rozumím jako hluboké nechuti k jakýmkoliv silovým řešením. Silovým třeba jen náznakem. Byl blízko tomu, který „nalomenou třtinu nedolomí“. Postoj málo praktický. Postoj mnohé přemáhající.

Aleš Drápal