(ČB 3/2019) Švýcarský teolog Kurt Marti (31. 1. 1921 – 11. 2. 2017) napsal v r. 1963 dvoudílnou báseň, která začíná slovy „království nebes“. Tato báseň patří do sbírky tzv. okrajových básní Nového zákona. V indexu autor odkazuje nejen na novozákonní biblické verše, s těmito básněmi spojené, ale uvádí celou řadu svých současníků, s nimiž vedl skrytý dialog na témata, týkající se budoucnosti lidstva, kultury, politiky i církve. Ve svých kázáních se opakovaně zabýval otázkami Božího království, jež konfrontuje s řády tohoto světa.

Poslechněte si článek:

Zaujalo ho rčení tehdejšího německého spolkového prezidenta Gustava Heinemanna (1899–1976): „Vaši páni odejdou – náš Pán ale přijde!“. Jsou to slova, která tento politik přednesl pod heslem „Věřte v zachránce!“ při druhém německém evangelickém Kirchentagu v Essenu (1950). Heinemannův citát Marti volně upravil do slov: „Páni světa přicházejí a odcházejí – náš Pán přijde.“ Tohle motto je trefná aktuální kritika mocipánů jednoho čestného politika z minulého století a zároveň odvážné vyznání křesťana, který má za sebou nejisté zkušenosti v politické sféře.

Kdo chce být velký, nechť je služebník

Naše dnešní situace není o moc lepší. „Ti, kdo se domnívají, že vládnou, vytvářejí takové zdání, že vládnou všemu. A přitom svět stojí a trvá na těch, kteří slouží. Ve světě je to většinou tak, že ti, kdo věci spravují a rozhodují k prospěchu všech, ve skutečnosti lidi ovládají. Panují nad nimi. Ale ti zdánliví vládci panují shora dolů, proti druhým a pro sebe. Může v tom být skryt protiklad k vyznání Ježíše jako pravého Pána, který nepřišel, aby ovládal, ani aby si dal sloužit. Ten, kdo chce něco znamenat, ať slouží druhým. Staň se velkým ve službě druhým! Protože ve službě druhým je ta pravá velikost.“ (z kázání Petra Pivoňky) Ježíš říká: „Ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem.“ (Mk 10,43) Kdyby se politici a všichni vůdcové řídili podle těchto Ježíšových slov, bylo by na světě lépe.

Nebe a nebesa

Kurt Marti píše svou báseň o nebi v kontextu začátku modlitby Páně: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ Dochází tak k jazykové hře s pojmem „nebe“ a s výrokem Gustava Heinemanna. Rozvíjením tohoto pojmu, který se naplňuje v přicházející osobě nebeského Pána, nabourává triviální představu o Božím království jako o statické danosti. Označení „nebe“, německy Himmel, může být zavádějící, protože může mít dva významy. Je rozdíl mezi viditelným nebem, kosmickým prostorem, a od Boha přicházejícím, skrytým tajemným světem.

Angličtina má pro nebe dva různé pojmy: heaven a sky, v češtině se také objevují dva výrazy: „nebesa“ a „nebe“. V židovské tradici se v biblických spisech z úcty k Božímu jménu místo pojmu „království Boží“ hojně používá pojem „království nebeské“. Marti vykladačským způsobem rozlišuje mezi statickou daností nebes, kterou lidé vidí, a mezi dynamickým děním přicházejícího království. Jde o skutečnost, která se začíná zjevovat v Ježíšově osobě, v jeho slovech a činech, jak o nich hovoří evangelia.

Ježíš přichází, věnuje se lidem, stírá slzy, pomáhá v utrpení a bídě. Je solidární s těmi, kdo jsou v nouzi, kdo potřebují pomoc. Z evangelijních příběhů se dovídáme, že Boží láska dává životu nové rozměry, což platí pro naše časy a také pro čas budoucí, ještě dál, než si dovedeme představit; kdy „smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude“. (Zj 21,4a)

Velká Boží rodina

V knize Něha a utrpení Marti píše, že v Božím městě, kde Bůh bude „všechno ve všem“, nebude triumfovat individualismus či vlastní prospěch různých zájmových skupin, tak jak to často běží v politice, nýbrž tzv. communio, společenství, Boží velká rodina. K tomu cituje báseň latinskoamerického básníka Ernesta Cardenala: „Jedno město bez tříd / svobodné město / kde Bůh všechno je / On, Bůh – ve – všem (Emmanuel) / město, v němž zažijeme Boží lidskost.“ Vize radostného města pokoje je v Bibli originální a překvapivá. Hovoří se o ní nejen v knize Zjevení, ale také v žalmech (Ž 46,5) a epištolách (1K 15,24.28). V písni to zdůrazňuje čtvrtá sloka.

Báseň upravená do zpěvné formy

Na žádost upravil sám autor svou pregnantní dvouslokovou báseň bez rýmu do písně s pěti slokami, aby ji mohlo zpívat shromáždění v kostele. A úpravu vysvětluje slovy: „Učinil jsem tento ústupek, protože zpěv shromáždění stále považuji za důležitý.“ Jeho přítel a kolega Rudolf Bohren ho kvůli tomu ostře kritizoval. Předěl moderní básně, napsané malými písmeny, do tradiční písně se neobešel bez narušení původního básnického tkaniva. Kvůli zpěvnosti se otevřená struktura básně musela proměnit do pevného rýmu se stejným počtem slabik, včetně požadované interpunkce. Co však přispělo ke zpevnění struktury, je úvodní verš //Der Himmel, der ist//. Tato slova v českém znění Miloslava Esterleho, přestože zní poněkud jinak než originál, souzní s dynamičností hlavního motivu přibližujícího se nebeského království: „Již nebe jde k nám.“

Z korespondence s Hans-Jürgem Stefanem víme, že Kurt Marti jakožto farář postrádal v církevním kalendáři eschatologický svátek, tzv. svátek Božího království. Konkrétnějším důvodem vzniku písně byl nedostatek písní o Božím království v reformovaném zpěvníku v německy mluvícím Švýcarsku. Je úžasné, že jeho píseň měla zaplnit jedno prázdné místo ve švýcarské liturgické praxi před téměř půl stoletím, a přitom v našem českém prostředí ji považujeme za zajímavou, krásnou a obohacující novou píseň o naději.

Ladislav Moravetz