(ČB 3/2019) Blanka Nídlová se před dvaceti lety ocitla bez domova. Rozpadlo se jí manželství, byt patřil jejímu bývalému muži, a tak se musela i s malou dcerou vystěhovat. Bylo to na začátku zimy, 2. prosince. Rodiče vzali svoji Blanku i s dítětem k sobě, ale ona nechtěla být dlouho na obtíž. Jak říká, chvíli žila jakýmsi kočovným životem. Vystřídala dva provizorní podnájmy, než si prostřednictvím úřadů našla stálé bydlení. Nešlo to hladce, úředníci nejevili o osud maminky a dítěte zvláštní zájem. Jejich pozornost si musela Blanka Nídlová vybojovat neústupností, s jakou poukazovala na svou těžkou životní situaci.

Poslechněte si článek:

Tvrdá zkušenost ji přivedla k otázkám, jak jsou na tom vlastně další ženy, které se potýkají s podobnými problémy, s jakými bojovala ona. Přihlásila se proto o práci v azylovém domě mostecké Diakonie. Vedle osobní zkušenosti k tomu měla i vzdělání: vystudovala vychovatelství. Začátky byly výrazně jiné, než si představovala, ale po 13 letech sbírání zkušeností se Blanka Nídlová do práce dnes vyloženě těší. A její nasazení vnímají i ostatní – loni získala dvě ocenění: „Pracovník roku v sociálních službách v Ústeckém kraji“ a „Národní cena sociálních služeb – Pečovatel roku“.

 

Čí je zodpovědnost?

Azylový dům pro ženy a matky v tísni Diakonie Most dnes nabízí celkem 54 lůžek (14 pro matky, 36 pro jejich děti a 4 pro ženy bez dětí). Že práce s řadou klientek má své specifické zákonitosti, které je třeba dobře ovládnout, je patrné hned na první pohled. Jedna z klientek si například jde naskládat prádlo do pračky ve společné prádelně a doprovází ji přibližně sedmiletá dcera. Je deset hodin dopoledne. „Paní Palková (jména všech klientek i jejich dětí jsou změněna, pozn. red.), jak to že není vaše Terezka ve škole?“ ptá se Blanka Nídlová. „Byla na očkování,“ zní odpověď. „Vy jste ale říkala, že půjdete na očkování až ve dvanáct,“ reaguje paní Nídlová. „Přineste mi prosím ukázat očkovací průkaz, tam to bude napsáno.“ Klientka odejde a za chvíli se vrací s tím, že očkovací průkaz u sebe nemá, nechala ho prý u sestry.

Není to neobvyklá situace. Maminky mají posílat své děti do školy a jedním z úkolů pracovnic azylového domu je na to dohlédnout, řada klientek totiž nemá zažito, že školní docházka je nutná. Samy se škole všelijak vyhýbaly a dnes nevědí, proč by do školní docházky měly nutit své děti. Zvlášť když k nim mají silné citové pouto a nechtějí se od nich odloučit.

„Paní Palková, aby bylo jasno, vy jste s dcerou na žádném očkování nebyla,“ říká Blanka Nídlová jednoznačně. Kdysi ji takové situace doháněly k slzám. Do azylového domu nastoupila s představou, že největší odměna za její práci bude vděk. Daleko častěji se však místo něj potkávala s lhaním i vulgárními nadávkami. Dost klientek není vychováno k tomu, aby vděčnost dávaly najevo. Blanku Nídlovou také kdysi trápilo, že se klientky málo věnují svým dětem. Jako vystudovaná vychovatelka to těžko snášela a pořádala pro děti zvláštní programy. Po nějakém čase zkonstatovala, že to byla chyba. Když se někdo věnoval dětem, braly to maminky jako čas navíc, který mohou využít třeba lelkováním po městě.

A tak postupem času Blanka Nídlová dospěla k tomu, že za klientky azylového domu nemůže přebírat zodpovědnost, lze ji ale klientkám připomínat.

Různorodá práce

Většina klientek ostatně své možnosti zná. Do azylového domu se i s dětmi dostanou zpravidla proto, že svým manželům či partnerům svěřují peníze, a ti je pak propijí či prohrají v automatech, místo toho, aby za ně platili například nájem. Že dluh za nájemném narostl, se zjistí zpravidla pozdě a pak už nezbývá jiná možnost, než právě azylový dům. Pracovníci s každou klientkou sepíšou takzvaný individuální plán, jak se z obtížné situace dostat. Pro některé je to jenom formalita, pro další ale skutečná cesta z nouze. „Poznáte je podle toho, že když například sedí u internetu, shánějí bydlení. Představa, že by měly v azylovém domě zůstat třeba půl roku, je pro ně těžce představitelná,“ dodává paní Blanka. Podle statistik azylového domu si vlastní bydlení sežene okolo 70 % ubytovaných. Práci ovšem najde jenom 20 %.

K práci v azylovém domě samozřejmě patří řada situací, které člověk běžně nezažije. Blanka Nídlová vzpomíná, jak jednou v šest ráno vtrhli do azylového domu čtyři policisté v neprůstřelných vestách. Důvod? Jedna z klientek měla u sebe syna, který utekl z dětského domova. Bylo mu dvanáct let. Policisté si ho odvedli v poutech. Jiná klientka, cizinka bez povolení k pobytu v České republice, se pokusila o demonstrační sebevraždu. Podřezala si žíly a lékaři z nemocnice poté volali, že u ní objevili žloutenku typu C. Všichni z azylového domu potom museli na testy. Právě v krizových situacích se ale podle Blanky Nídlové ukáže, že lidé si dovedou pomáhat. Platí to i o klientkách azylového domu.
A zájem projevují i lidé mimo azylový dům. Hodně z nich daruje maminkám i jejich dětem oblečení. Před Mikulášem lidé darují ovoce, začátkem září školní potřeby. Jednou před Vánocemi přinesly babičky z nedalekého domova důchodců řízky a bramborový salát. Někdy se postarají i samotné maminky z azylového domu. „Před čtyřmi lety si samy organizovaly mikulášskou, čarodějnice a podobně. Pokaždé to dopadlo krásně,“ vzpomíná paní Blanka.

Když před třinácti lety začínala, dlouho chodila do práce s obavou, co ji tam zase čeká. Teď se do práce těší a na to, co ji tam čeká, je vyloženě zvědavá. Její práce je různorodá. Na nudu si rozhodně stěžovat nemůže.

Adam Šůra