(ČB 2/2019) Již v dětství. Jako člověk narozený v církvi adventistů, kde bývala římskokatolická církev označována za šelmu a protestanté za falešného proroka, jsem jistou dobu považoval posuzování a následné rozdělování křesťanů na ty „správné (pravověrné, probuzené…)“ a „špatné (lidové, formální…)“ za logické a biblické. Dnes to považuji za podobně nepřijatelné a skandální, jako stále trvající rozdělení církve u stolu Páně.
Patrik Pospíšil, stavební inženýr, člen ČCE
Poslechněte si článek:
Paradoxně pociťuji rozdělení křesťanů u nás nejvíce v současnosti. Vůbec nejde po hranici konfesijní, ale, abych citoval pátera Tomáše Petráčka, prostě „část české církve nějak nezvládá život ve svobodě, musí si vytvářet stále nějaké nepřátele.“ Pro mne je v této situaci velká posila papež František, který nás mj. varuje před redukcí naší víry a našeho jednání na „druhotné aspekty, které – ačkoli jsou relevantní – přece samy o sobě nepředstavují podstatu poselství Ježíše Krista“.
Jan Trlifaj, matematik, člen římskokatolické církve
Mockrát. Většinou v pozitivním smyslu, občas ale i v negativním. Abych to vysvětlil: Rád na svých cestách navštěvuji různá společenství křesťanů. A tady zažívám to pozitivní – každá církev, každé společenství má jiné důrazy, jiné porozumění pravdám z Bible, jiné tradice, liturgii. Moji víru to obohacuje. Být takto rozděleni je dobře. Občas ovšem toto rozdělení přinese i negativa. To když jste najednou méněcenný člen společenství, kam zrovna přijdete. Něco je jen pro členy. Nebo je tlak na to, abyste se zařadili. Což se ovšem může stát i v církvi vlastní.
Petr Verner, biochemik, člen Církve bratrské
Bylo mi něco přes dvacet, žila jsem v Anglii v křesťanské komunitě Archa s mentálně postiženými lidmi. Anglikáni, katolíci, evangelíci, lidi bez vyznání. Najednou mi bylo hodně líto, že se nesejdeme při večeři Páně. Vždyť tam jde o smíření nejvíc. Pro sebe jsem našla cestu v biblickém verši „Nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu, ale řekni jen slovo“. Slovo stačí. A přece jen na té pestrosti církví vidím něco pozitivního. Člověk má šanci se v té z nich, která je blízká jeho založení, „najít“. Někde je důraz víc na slovo, intelekt, jinde na hudbu, mystiku, ticho, aktivismus… Ráda posílám hledající, aby se rozhlédli i jinde.
Lenka Ridzoňová, evangelická farářka
Za hranou je, když někteří křesťané fandí Spartě, a ne Slavii. A přitom je jasné, jak je to správně, že? Doufám, že brzy všichni odloučení pochopí, že jediná je ta červenobílá cesta! Díky prožití otevřených společenství (např. františkánská Anežka, Zbytov) pociťuji rozdělení katolicko/evangelické jako obohacení, nutí mě kriticky promýšlet mé katolictví. Se společnou večeří Páně/eucharistií to snad někdy dotáhneme; už teď chodí nemálo evangelíků ke svatému přijímání a katolíků k evangelické hostině. Rozdíly uvnitř denominací jsou často napínavější: jak se vyjadřovat k politické situaci, atmosféře; jak nabízet, vytvářet křesťanské hodnoty, kterými se tolik mává; církevní restituce…
Martin Čech, slávista, člen římskokatolické církve
Rozdělování křesťanů vidím např. v tom, když nový farář naráží na připomínky ke své práci, protože je srovnáván se svým předchůdcem. A ještě víc, když farář předchůdce, jenž zůstal v místě, bez sebekontroly zasahuje do práce faráře nového. Rozdělení mohou působit ale i laici. Touha mít moc a neztratit ji je pokušení neodolatelné. Rozdělení způsobilo i jedno konspirační a nenávistné kázání proti Istanbulské smlouvě, účelově zaměřené proti homosexuálům. Kázání je výklad evangelia a povzbuzení víry, lásky a naděje. Provokace, lež, agresivita a bulvár na kazatelnu nepatří.
Duchoslav Ehmig, evangelický farář
Rozdělení křesťanů jsem silně pocítila na vlastní kůži, když jsem se zúčastnila bohoslužeb v římskokatolickém kostele a došlo na eucharistii. Je smutné, že to, co by nás mělo zvláště spojovat, nás rozděluje.
Lia Valková, ekonomka, bývalá synodní kurátorka ČCE
JPl, foto Pavel Capoušek