Český bratr 8/2012.

Ing. Marek Drápal, Ph.D. (1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě a nedávno dokončil postgraduál na fakultě lékařské. Žije v malé obci nedaleko Rychnova u Jablonce nad Nisou stylem ohleduplným k přírodě, má čtyři malé děti a rodinu živí dálkovou správou serverů. Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť. Na domluvenou schůzku přijel navzdory deštivému počasí na kole.

Co je tématem vašeho oboru, jehož název zní tak složitě?
Zabývám se neuronálními modely prostorového slyšení, což se dá využít při návrhu strategie pro kochleární implantáty. Zní to složitě, ale jde o pomoc lidem s vadami sluchu, kteří právě prostorové slyšení nemají, a hledají se cesty, jak jim ho nahradit. Aby dokázali vnímat, z které strany k nim přichází zvuk. Je to velice zajímavá specializace, ale asi bych se tím neuživil. Živím se prací v počítačové oblasti.

Co vás přivedlo k ekologii? Byl váš zájem podmíněn tím, že jste vyrůstal v křesťanské rodině?
Můj postoj se vyvinul postupně na gymnáziu. Začal jsem přemýšlet nad tím, že není v pořádku, co se tu děje a že by se s tím mělo něco dělat. Myslím, že křesťanská výchova v tom neměla hlavní slovo, spíš moje přírodovědné zaměření. Burcovalo mě znečištěné ovzduší a další negativní věci, které jsem viděl kolem sebe. Ten křesťanský pohled přišel až následně.

Je podle vás splnitelná idea trvale udržitelného rozvoje? Podaří se lidi přesvědčit, aby žili skromněji?
Dalo by se říct, že ta idea udržitelného rozvoje je něco jako království Boží na zemi. Je to ideál, ke kterému se můžeme přiblížit. Realizace je samozřejmě složitá. Pouze pomocí ekonomických stimulů, na které jedině dnešní člověk slyší, to asi nepůjde. Nalajnovat všechno nějakými zelenými daněmi není možné. Ale prostor pro dobrovolnou skromnost tu určitě je. A křesťané jsou v tomto více doma, takže by jim to mohlo být více vlastní.

Křesťanů je drtivá menšina. Jak tyto ideály prosadit do většiny?
Jsme sůl země. Kvas.

Jak by se měl tedy člověk – jako součást Božího stvoření – správně chovat?
Úplně nejdůležitější je přemýšlet nad tím, co člověk dělá. Mít trochu přehled. Třeba když nakupuji, tak se podívat, odkud zboží je, z čeho je. Dnes už existuje spousta příruček, kde se člověk dozví, v čem jsou jaké škodliviny. Mám takovou zkušenost z ekologických mítinků, happeningů a demonstrací, kterých jsem se účastnil: lidé vás poplácají po zádech a říkají – je to bezvadný, děláte to dobře. Ale ve chvíli, kdy mají něco udělat sami, to končí. Ochranu životního prostředí považují lidé za důležitou, ale konkrétně pro to nedělají skoro nic.

Nenaráží mnohdy lidská neochota na ekonomické požadavky? Nejsou programy nápravy příliš nákladné?
To je podle mě pověra. Většina výzkumů ukazuje, že každá koruna, která se vloží do ochrany přírody a prostředí, se vrátí několikanásobně. Je pravda, že za roky, co se životní prostředí nechránilo, vznikl obrovský dluh. Jak se ukazuje na ledních medvědech, dnes je svět promořen nečistotami a chemikáliemi už i v Arktidě. Je spočítáno, že i kdyby například v Číně všechen zisk investovali do zlepšení životního prostředí, stejně se jim bude ještě dlouho zhoršovat. Ale rozumným správcovstvím se vložené investice budou vracet. Čím dřív se s tím začne, tím líp. V běžném životě rodiny není však ekonomická náročnost ekologických opatření nijak velká. Například: v každé domácnosti můžeme přestat používat savo nebo jiné prostředky na bázi chlóru, který se pak dostává do vody. Tam se totiž slučuje s organickými látkami a vytváří karcinogenní sloučeniny. Ty jsou pak v rybách a jde to dál potravním řetězcem. Kdo dohlédne trochu dál, dojde k tomu, že domácí chemii nepotřebuje.

Jste předsedou poradního odboru pro otázky životního prostředí při Synodní radě ČCE. Co tento odbor dělá pro své bližní?
Během roku pořádáme několik akcí. Jednou z nich je „Do kostela na kole“. Jejím smyslem je upozornit na škodlivost automobilové dopravy. A současně motivovat lidi, aby sedli na kolo a udělali něco pro své zdraví. Další akcí je „Autopůst“, která dává novou náplň postnímu období. Trochu se omezit. Aspoň někdy. Dále spolupracujeme s Českou křesťanskou environmentální sítí, kde nyní pracujeme na velkém mezinárodním projektu „Environmentální certifikace církevních zařízení“.

Chystáme také vydání příručky pro nedělní školy. Je to překlad švýcarských materiálů, které se věnují vztahu Bible a životního prostředí. Spojují katechezi a výchovu k ochraně přírody. Doplňkem jsou praktické úkoly pro děti – například něco zasadit, změřit výšku stromu, postavit si malou čističku odpadních vod atp. Letos jsme něco z toho zveřejnili už ke Dni Země, kdy si nedělní školy mohly napsat o balíčky s úkoly a s dětmi pak úkoly probrat, prožít a splnit třeba při sborovém nebo seniorátním dnu. Pokud vím, zkusili to v Horáckém a Libereckém seniorátě.

Co je Česká křesťanská environmentální síť?
Občanské sdružení, které spojuje všechny organizace a sdružení, jež se zabývají ochranou životního prostředí na křesťanském základě. Je to veskrze ekumenické sdružení.

A co je obsahem mezinárodního projektu „Environmentální certifikace církevních zařízení“, který jste zmínil?
Je to vlastně taková rukověť pro správce nějakého zařízení, který splněním předepsaných bodů získá certifikát, že ten sbor, farnost nebo zařízení je šetrné k životnímu prostředí. Ty body jsou voleny tak, aby správce provedly všemi nejdůležitějšími oblastmi, v nichž sbor nějak ovlivňuje své okolí. Připravujeme teď k vydání příručku, která je vypracována pro církevní prostředí, třeba pro kostely, fary a rekreační střediska. Kupříkladu jak topit, aby to neškodilo varhanám nebo freskám v kostele. Nepřímým cílem pak je, aby se lidé ve sborech o tyto věci začali zajímat. A aby si pak další věci zkusili i doma.

Kdy příručka vyjde? A jak se k ní lidé dostanou?
Měla by vyjít po prázdninách. Získali jsme na vydání grant z Německa, takže příručka bude zdarma a to nám umožní ji do určité míry plošně distribuovat. Samozřejmě i každý sbor nebo farnost, která bude chtít vstoupit do procesu certifikace, ji dostane. Propagace míří do ekumenického prostředí. Budeme dělat příručce reklamu. K dispozici je už nyní on-line na stránkách ČKES http://ckes.cz/.

Má projekt i mezinárodní rozměr?
To je právě jeho přednost i podmínka. Finanční dotace byla vázána na mezinárodní spolupráci. Nápad vznikl na půdě Evropské křesťanské environmentální sítě, Němci to koordinují, Švýcaři vypracovali příručku. Máme dánského partnera, ten zase převzal některé věci ze Švédska. Základní sadu bodů k certifikaci jsme převzali, rozšířili je a upravili pro české podmínky.

Co vidíte jako vážný problém dneška?
Automobilismus. Auto je jakási ulita, cítíme se v něm dobře, je součástí našeho soukromí. Problém není používání auta jako dopravního prostředku v nutných případech, ale jeho nadužívání. Majitel auta často sklouzává k tomu, že ho užívá nadbytečně tam, kde by vůbec nemusel. I když odmyslíme dopravní nehody a škodlivost zplodin, podle jedné švédské studie pouze hlukem zahubí automobilismus šedesát tisíc lidí ročně jen v Evropě. Ale souvislosti, příčiny a následku jsou složité a propletené, tohle není na první pohled vidět. Takže to lidé neberou.

Často slýchám námitky lidí, kteří by rádi vzali vážně akce jako „Autopůst“, ale na vesnici nemají jinou možnost, než vytáhnout auto z garáže. Ať už chtějí jet do kostela, k doktorovi nebo pro seno či dřevo. Navíc jezdí z finančních důvodů nějakou starou škodovkou bez katalyzátoru. Co s tím?
Problém je s nadužíváním, ne s nutnou obsluhou. Rozhodně nejsem proti tomu, aby někdo, kdo je invalidní nebo bydlí v zapadlé vesnici, žil bez auta. Když nejde využít veřejnou dopravu, tak to beru. Ale často se pak jezdí za nákupy mnohem dál, než by se muselo. A to už je na pováženou. Ušetří se pár korun na rohlících a jogurtech, ale škody na životním prostředí jsou mnohem větší. Je to samozřejmě také provázané. Veřejná doprava moc nefunguje, tak se jezdí autem. Čím víc se používá auto, tím míň lidí jezdí autobusem, až se zruší další linky, protože jsou málo využívané. Ve městech je prokázáno, že většina jízd je kratších než pět kilometrů. A to je vzdálenost, která se dá urazit bez potíží na kole. Navíc pojíždění autem v městském provozu na krátké vzdálenosti škodí několikanásobně víc než klidná jízda po dálnici na dlouhé trase.

Jak se vám žije s rodinou tady na horách?
Pocházíme se ženou sice oba z Prahy, ale po svatbě jsme bydleli v Hodkovičkách, to je na jejím okraji. Pak jsme se přestěhovali sem do Rychnova, a paradoxně zatímco v Hodkovičkách měli všichni slepice, tady v Rychnově ne. No a teď žijeme v Kokoníně, což je na trase Jablonec – Rychnov, kdysi tu jezdila tramvaj a vozila lidi i suroviny do skláren. Dnes je nahrazena autobusy, ale spojení je dobré. Jsme na vesnici, máme slepice a zahradničíme. Dům jsme pořídili napůl se švagrem, ti teď čekají také čtvrté dítě. Pro děti je to ráj na zemi. S našimi čtyřmi je to už skoro na mateřskou školku.

Co byste vzkázel čtenářům Českého bratra z pohledu ekologa?
Starším lidem bych vzkázal: myslete na své vnuky, nelejte savo do záchoda, nestříkejte na zahradě mšice biolitem. Snažte se chovat šetrněji k naší Zemi, ta je tu pro vaše vnoučata.

A co byste vzkázal mládežníkům, konfirmandům?
Ať se určitě zajímají o ochranu životního prostředí, protože je to oblast, která je životně důležitá, a jsou to oni, kdo mohou ovlivnit v tomto směru rodiče i prarodiče.

Ptala se Daniela Ženatá