Český bratr číslo 1/2012.

V neděli 18. prosince zemřel v Hrádečku u Trutnova Václav Havel, dobrý a laskavý člověk, který svým životním dílem ovlivnil život každého Čecha a Slováka. Přes obrovské množství článků, úvah a vzpomínek, které byly od té doby napsány, na plné pochopení a zhodnocení toho, co všechno pro své blízké i vzdálené spoluobčany Václav Havel vykonal, je příliš brzy. Měl jsem štěstí poznat jej osobně a stát se editorem jeho spisů. Skládám v paměti střípky vzpomínek na jednotlivá setkání s ním, až po to poslední, 1. října 2011. Neodvažuji se v tuto chvíli jakkoli hodnotit a analyzovat jednotlivosti. Chtěl bych připomenout cosi obecnějšího.

V průběhu listopadových dnů roku 1989 jsem jednou k večeru jel trasou A pražského metra a zažil v něm něco, na co nelze zapomenout. Usmívající se, šťastní lidé, mnozí si utírající slzy dojetí, se navzájem objímali, přáli si vše dobré, pouštěli se navzájem sednout a jakýsi pán ve středních letech tam nahlas řekl: „Hlavně si to nějak nepokažme, buďme na sebe hodní, takováhle šance se už nikdy nebude opakovat.“ Slyším ta slova jako dnes. Křesťanský filozof Bohumír Janát později v jednom článku napsal, že listopad 1989 nebyl revoluce, nýbrž „revelace“, náhlé odhalení toho, že už zde, na zemi, mohou nastat chvíle, kdy pravda a láska mají větší sílu než lež a nenávist, a že má smysl o ně usilovat, jakkoli víme, že zde na zemi nikdy plně zvítězit nemohou. Vzpomínka na prožitek „revelace“ je pro toho, kdo ji zakusil, nezapomenutelná. Stejně jako vědomí toho, že tím, kdo nám ten prožitek v roce 1989 umožnil, byl právě Václav Havel, jehož životní dílo v těch dnech vrcholilo.

Není pochyb o tom, že v následujících dvaceti dvou letech se z nás prožitek „revelace“ postupně vytrácel, mnohdy pod nánosy věcí nedobrých. Vytrácel se nejen étos našeho společného usilování, ale i lidská vzájemnost jako taková.

Když jsem byl v týdnu před pohřbem Václava Havla svědkem shromáždění občanů k uctění jeho památky, zádušní mše i smutečního průvodu na Pražský hrad, pocítil jsem z mladých lidí, z nichž mnozí v roce 1989 ještě nebyli na světě, cosi velmi nadějného. Jako by se ke mně onen zasutý pocit „revelace“ v pozměněné podobě najednou vrátil. Říkal jsem si: nesme teď tenhle náš společný zážitek dále v sobě, snažme se prosvěcovat svým chováním své okolí, nerozmělněme tuhle novou šanci. Vše v tu chvíli kolem mne směřovalo k budoucnosti. Právě tímhle směřováním jako by bylo Havlovo dílo – dílo člověka přes všechnu lidskou výjimečnost též chybujícího a omylného – i přes jeho smrt protaženo až kamsi na absolutní horizont lidského bytí: na horizont, o němž tak přesvědčivě psal, jemuž se cítil odpovědný a k němuž se vztahoval do posledních chvil svého života, jak ve svém svědectví vypověděla řádová sestra Veritas Holíková, která stála u jeho lůžka v okamžiku, kdy umíral.

Pod vlivem blížící se smrti své ženy Olgy napsal Václav Havel v jednom ze svých prezidentských projevů, že silnější než smrt je naděje. Myslím, že nikdo z nás není v těchto chvílích schopen říci nebo napsat nic podstatnějšího.

Jan Šulc