(ČB 11/2018) Nevzpomínám si, kdy jsme se s Pavlem Smetanou poprvé potkali. Ale těch šest let (1997–2003), kdy jsme se denně vídali v sousedních místnostech Ústřední církevní kanceláře a trávili mnoho času na návštěvách ve sborech naší církve i církví bratrských, z mé paměti nikdy nevymizí. Pavel uměl naslouchat jako málokdo. Udělal si vždy čas na druhé a v postavení návštěvníka nedělal rozdílu. Občas se některý neplánovaný rozhovor protáhl, někdy i k nelibosti členů kanceláře,

Poslechněte si článek:

když se nedařilo dodržet obtížně stanovený časový rozvrh.

Pavlovi neobyčejně záleželo na lidech, na sestrách a bratrech v Kristu, což byli pro něho všichni, s nimiž se setkal. To dobře dokládá krásný zvyk, který zavedl – držel si kartotéku narozenin všech zaměstnanců Ústřední církevní kanceláře. V „narozeninový den“ jsme se všichni shromáždili v prostorné chodbě prvního patra Husova domu, oslavenci poblahopřáli, ženy dostaly obvykle i malou kytičku. Pavel přečetl biblický verš připadající na den oslavy podle Hesel Jednoty bratrské a krátce se pomodlil. Všichni jsme pak zazpívali písničku podle výběru oslavence nebo takovou, kterou jsme znali a rádi zpívali. Celá oslava nezabrala víc než několik minut – ale všichni jsme se na tyto chvíle těšili. Tato kratičká setkání nás také zvláštním způsobem spojovala.

Druhá polovina devadesátých let minulého století byla doba nesnadná. Pominula radostná euforie z nově nabyté politické svobody a na povrch vyplouvaly rozličné bolesti časů minulých. Pavel se nikdy nezpronevěřil Kristovu příkazu z podobenství o pšenici a koukolu a odolal pokusům procesně projednávat pochybení členů církve v dlouhých dobách komunistické totality. Vždy poukazoval na to, že k posuzování lidského nitra vyšle Pán Bůh své služebníky podle svého rozhodnutí, v pravý čas. Zraňující telefonáty a dopisy řešil na modlitbách. My zpíváme ze zpěvníku Svítá o prosbách na kolenou – Pavel se takto modlil.

Bylo ještě dost dalších záležitostí, které nám nebylo dáno rychle a úspěšně řešit – ať připomenu vlekoucí se jednání o zákonu o restitucích ukradeného církevního majetku, nebo řešení krize v Jednotě bratrské. To druhé nakonec dopadlo uspokojivě, zřízením třináctého seniorátu ČCE.

O tom, že Pavel byl Kristův služebník dobrý a užitečný, nejlépe vypovídá jeho veliká obliba ve farních sborech naší církve. V dobách, kdy skončil ve funkci synodního seniora a odešel na velmi zasloužený odpočinek, byl do farních sborů často zván k vedení služeb Božích i k nejrůznějším přednáškám. Jistě ho tato aktivita unavovala a vyčerpávala, ale zároveň těšila a určitým způsobem posilovala.

Moc, moc mi Pavel chybí, ale vím, že odpočívá v náruči Pána Boha, který má jeho jméno ve své dlani dávno na věky vyryté.

Lydie Roskovcová