(ČB 11/2018) Jako malá holka jsem trávívala značnou část prázdnin v Jizerských horách. Někdy svítilo sluníčko, ale v paměti mi utkvělo spíš deštivo. Když pršelo, obkreslovali jsme houby z atlasu zvaného Pilát Ušák. Piláta jsem si spojovala s pilou a Ušák mi byl trochu pro smích, i když jsem se taky trochu strachovala, aby mu Pilát ty uši neuřízl (o řezání uší mě poučili bratři Grimmové). Spíš než o praktický užitek, který mi asi měl z atlasu vzejít, jsem se starala o slova:

Poslechněte si článek:

lakovka ametystová, odpudivý ucháč obecný či krásnopórka žemlička mě provázejí dodnes. A pak jsme měli pláštěnky s kapucí, a s kyblíky a lopatičkami chodili čistit stružky, abychom – jak říkala maminka – „neuplavali na žumpě“.

V našich zeměpisných souřadnicích jsme si zvykli slunci říkat sluníčko. Bylo ho odjakživa málo a většinou nehubilo a nespalovalo. Když jsem před několika lety kázala v jednom sboru o tom, jak složité je rozhodování v dnešním světě, kde spolu věci souvisí tak prapodivně, že se můžeme nakrásně snažit jednat dobře, a přitom v důsledku škodit. Takovým příkladem může být bavlněné tričko. I na to ekologicky vyrobené padne 4000 litrů vody – a to je ve světě, kde je voda čím dál cennější komoditou, na pováženou. Tehdy vznikla po kázání diskuse o tom, kde se vody nedostává a proč. Mírně převažoval názor, že nás se to netýká, že to není naše věc, ozval se dokonce i názor, že tam kde vodu nemají, můžou si za to sami. Letos v létě ve stejném sboru odpověděla jedna sestra zahrádkářka na otázku, jak se má, slovy: „Připadám si jako Bůh. Chodím po zahradě s konví a rozhoduju, co nechám uschnout, a co bude žít.“

V Brazílii, s kterou mě pojí vazby pracovní i osobní, má slunce kromě blahodárných účinků i takové, které přinášejí zhoubu celé krajině. Lidé se před ním musí chránit – a sluníčko se mu proto říkat nedá. Naopak – místo zdrobněliny se tam někdy používá zveličenina, něco jako „slunec“. A pomalu na ten slunec, kvůli kterému letos klouzky sličné ani obecné neklouzaly, myslím i u nás. Říkáme „krásné babí léto“, když je teplo a slunečno většinu září i října, a předpověď věstí 17 stupňů ještě v listopadu. Protože sucho už se začíná týkat i nás. A tak se radujme ze sluníčka, ale pomysleme každý takový slunečný den taky na to, kolik vody je třeba na věci, které bezstarostně kupujeme. Víte, že třeba na kilo hovězího padne 15 500 litrů vody? A tak dál. Aby nám to ten slunec nakonec nespočítal.

Šárka Grauová