(ČB 10/2018) Prázdninová výuka češtiny v krajanských regionech vznikla před více než dvaceti lety a organizuje ji Centrum humanitární pomoci krajanům. Původně se učilo na Ukrajině přibližně v osmi spolcích krajanů. Do dnešních dní však spolupráce vytrvala už jen v Bohemce a Veselynivce, což je z velké míry způsobeno tím, že se jedná o evangelické vesnice, a tak zde funguje značná propojenost s Českobratrskou církví evangelickou.

Poslechněte si článek:

Odloučené sbory má na starosti tzv. potulný farář. Dříve tuto roli zastával Petr Brodský, dnes o vztahy pečuje Miroslav Pfann. Propojení krajanských vesnic s evangelickou církví spočívá například v tom, že přibližně deset dětí z těchto vesnic každý rok jezdí do tábora Jana Amose Komenského v Bělči nad Orlicí, tamní mládež pak navštěvuje letní tábor ve Strmilově a mezinárodní tábor v Herlíkovicích.

Já sám jsem děti ukrajinských Čechů potkával několik let právě na bělečském táboře a stál jsem o to zažít atmosféru u krajanů na vlastní kůži. Rozhodnutí ve mně nějakou dobu zrálo, až jsme se spolupracovnicí Májou v prosinci 2017 závazně potvrdili, že se „prázdninovými učiteli na Ukrajině“ staneme.

Přípravy byly důležité
V březnu jsme se sešli s Miroslavem Pfannem a Petrem Kolínským, kteří nám vysvětlili, jak bude náš pobyt vypadat. Cenná pro nás byla přítomnost kolegů Daniela a Josefa, kteří už měli s učením zkušenost z předchozího roku a rozhodli se, že si učení ve Veselynivce zopakují.

Ze schůzky vyplynulo, že se máme připravit na všechno. V Bohemce budou do školy chodit různě staré děti, některé nebudou umět česky vůbec. Taky bychom měli počítat s tím, že jen některé děti budou chodit pravidelně. Přípravy konkrétního programu jsme vynechali, spoléhal jsem hlavně na zkušenosti, které jsem posbíral za 12 let jako vedoucí v Bělči.

Realita na místě
Pak přišla půlka července a s ní naše 30 hodinová cesta autobusem. Zabydlování v Bohemce bylo plné příjemných překvapení. Přistěhovali jsme se do farního bytu k Michaelu a Magdě Erdingerovým, kteří jsou v Bohemce od dubna na půlroční „návštěvě“, jejich cílem je krajany rozvíjet zejména duchovně.

Pro nás z toho plynulo, že jsme se dostali do příjemně zabydleného prostředí s internetem, dostatkem teplé vody, pračkou (!). Nic z toho ještě před rokem nebylo samozřejmé. Další výhody přítomnosti Erdingerových spočívaly v praktických radách, které jsme od nich obdrželi.

Program pro děti
Výuka přišla na řadu hned první den po našem příjezdu. Výukové časy jsme nastavili na 9–11 a 15–17 hodin, děti ale kolikrát přišly i o tři čtvrtě hodiny dříve. My jsme však byli neoblomní, začínali jsme vždy dle plánu, konec výuky tak striktní nebyl, končili jsme i později.

Náplň našich hodin byla různá. Zpívali jsme (díky Májo!), kreslili, hráli hry s kartičkami z pexesa. Hry venku byly zaměřeny na pohyb, chtěli jsme, aby se děti „vyřádily“ (abychom mohli zase v klidu do učebny). Psaní a čtení jsme zařazovali jen okrajově; pro děti z ryze ukrajinských rodin byla bariéra azbuka-latinka značná a takových jsme mívali až polovinu.

Další společenské zážitky
Na první pohled se může zdát, že nám zbývalo dost a dost volného času. Náš denní program ale učením zdaleka nekončil. Každý den jsme chodili do místních rodin na oběd a na večeři. A když už nás někdo hostil, hned tak nás nepropustil. Kolikrát jsme měli chuť jen se najíst a zase jít. Slušnost nám to ale nedovolila a společenskou konverzaci jsme nevynechávali.

Většinou jsme jedli u babiček, jejichž vnoučata se díky spolupráci s ČCE podívala do Čech. Za jídlo jsme platili penězi, které jsme pro tento účel dostali od Centra humanitární pomoci krajanům.

O naše žaludky bylo postaráno až až. Pravidelně se před námi objevilo množství jídla, které by s přehledem zasytilo menší regiment, my ale byli většinou u stolu ve třech. Velká přednost však spočívala v tom, že jsme se seznámili s mnoha dospělými a rozšiřovalo se tak a leckdy i pozměnilo naše povědomí o Bohemce. Celkově jsme navštívili osm domácností, což je jen zlomek, takže s klidným svědomím uznáváme, že je ještě dost věcí, které o Bohemce nevíme.

Ale i tak bychom toho mohli o Bohemce říct spoustu. Mohli bychom mluvit o tom, jaký problém je v Bohemce s prací. Mohli bychom vyjmenovávat zvířata, která se pletou pod nohy na návsi a na silnici. Nebo by se dalo zamýšlet nad tím, jak dlouho se v Bohemce ještě udrží čeština.

Pokud bychom se měli rozhodovat znovu, zda se na Ukrajinu rozjet, neváháme ani vteřinu. Je to unikátní zkušenost. Možná že těch osm domácností, v kterých jsme byli hosty, tak málo není. Je to vlastně mnohem víc, než kolik jsme navštívili v našich rodných obcích v České republice za celý život.

Jan Kačer