(ČB 10/2018) V evangelické církvi klademe důraz na kázání. V rozhovorech se zajímáme o to, kdo v neděli kázal a o čem to bylo. Málokdo se zeptá, jaké byly přímluvné modlitby a za koho lidé v kostele prosili. To je škoda. Přímluvná modlitba není žádná popelka, která by nestála za zmínku. Nechceme na ni zapomenout ani ve formulářích a direktoriích připravované nové agendy.

Poslechněte si článek:

Význam a původ přímluvné modlitby
V přímluvné modlitbě se ke slovu dostává „královské kněžstvo“, shromáždění křesťané (1Pt 2,9). Jako církev se zástupně modlíme za všechno stvoření, za jeho potřeby a nouzi. „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi…“ (1Tim 2,1)

Význam této modlitby se odráží už v jejích starých názvech: „modlitba věřících“ (oratio fidelium), „všeobecná modlitba“. Označení „modlitba věřících“ vyjadřuje, že se jedná o modlitbu všech přítomných.

Dnes je přímluvná modlitba obvyklou součástí bohoslužby. A bylo to tak i v prvních stoletích (doklady užití přímluvné modlitby v bohoslužbě najdeme v 1. listu Klementově). Církevní otec Justinos píše: „Potom (po homilii) všichni vstaneme a modlíme se.“ Ve středověku se však od přímluvné modlitby jako pravidelné součásti bohoslužby upustilo ve prospěch rozvinuté modlitby eucharistické. Přímluvná modlitba se vrátila na scénu až v 16. století díky kalvinistické reformaci, tentokrát v podobě modlitby kazatele po kázání. Tak je to např. ještě v Knize modliteb a služebností ČCE (1953). Do dnešní římskokatolické mše se přímluvná modlitba dostala rozhodnutím druhého vatikánského koncilu.

V ČCE uvádí přímluvnou modlitbu jako samostatný liturgický krok Agenda v roce 1983: „Na ohlášky navazuje přímluvná modlitba. Shromážděný sbor se v ní rozpomíná na celou církev, na svět, ve kterém žije, a na své jednotlivé členy, kteří jsou v tísni a ohrožení.“ Agenda z r. 1983 počítá ještě s tím, že „kazatel místního sboru by měl (…) sbor vést při přímluvné modlitbě“ a nepředpokládá, že by přímluvy přednášeli sami účastníci shromáždění. Evangelická liturgika Pavla Filipiho, vydaná v r. 2011, však již aktivní zapojení laiků přímo do vedení liturgie připouští: „Pokud jde o formu přímluvné modlitby (…) není to modlitba předsednická; bývá proto v některých místech svěřena jednotlivcům z řad účastníků, kteří ji připraví a přednesou.“ Významný katolický liturgik Zdeněk B. Bouše k tomu poznamenává: „Po homilii (…) následuje modlitba věřících, přímluvy, kterou obyčejně vede sám předsedající (…). Je samozřejmé, že na textu přímluv celá místní církev ustavičně pracuje, aby tato její velká modlitba opravdu vyjadřovala vztah shromážděných k světu a obecné církvi.“

Obsah modlitby
Královské kněžstvo se touto velkou modlitbou přimlouvá za obecnou církev, rozptýlenou po všem světě, za trpící, za svět a za místní společenství. Proto se jednotlivé přímluvy („intence“) formulují výstižně, stručně a obecně. Zd. B. Bouše varuje před „nemístnou situační aktualizací“, neboť se jedná o modlitbu za celý svět a celou církev. Přesto je dobré mezi takto obecně vyjadřované přímluvy podle potřeby zařazovat také prosby za konkrétní aktuální potřeby světa nebo místního společenství (přírodní katastrofa, nově vypuknuvší válka, vážná nemoc nebo úmrtí někoho známého, připravovaná svatba, křest ap.). Po vzoru apoštolů by neměly také chybět neservilní přímluvy za ty, kdo rozhodují a vládnou (1Tim 2,1–2; Mt 5,44).

Přímluvná modlitba přiměřeně reaguje na období církevního roku (zvl. při velkých svátcích), na biblická čtení, případně též na kázání dané neděle.

Dobře připravená přímluvná modlitba nemusí být pokaždé vždy nově formulována. Zd. B. Bouše ve své Malé katolické liturgice dokonce připouští, že pokud je tato modlitba dobrá, může být užívána ve stejném znění třeba po celý rok.

Formy přímluvné modlitby
Prosfonéze
Přímluvná modlitba ve formě prosfonéze je v ČCE asi nejrozšířenější. Celou modlitbu monologicky přednáší duchovní (kazatel), případně lektor, zcela sám. Shromáždění věřící této modlitbě pouze naslouchají a mohou se k ní připojit až závěrečnou aklamací „amen“. Nevýhodou prosfonetické modlitby je právě tato její forma, která zastírá původní smysl – být modlitbou všech věřících v roli královského kněžstva.

Litanie
Litanie je obvyklá v luterských církvích a v církvi římské po r. 1970. Užívá se i v některých sborech ČCE. Modlitbu uvádí a uzavírá předsedající (kněz, kazatel), krátké intence říkají lektoři, a společenství se k jednotlivým prosbám připojuje říkanou či zpívanou aklamací, např. „Pane, smiluj se“, „Kyrie eleison“ nebo „Prosíme tě, vyslyš nás“. Při menších bohoslužbách, zvláště tam, kde se účastníci dobře znají, může mít litanická modlitba jednotlivé intence ad hoc improvizovaně pronášené všemi, kdo se chtějí do modlitby hlasitě zapojit. V litanii lze též nechat chvíli ticha pro osobní (ne)hlasité prosby jednotlivců.

Preces
Přímluvy ve formě preces (lat., plurál od prex) se hodí do menších společenství a k tzv. „liturgii hodin“ (ranní chvály, polední a večerní modlitby). K intencím předsedajícího se účastníci společně připojují nikoli krátkou aklamací, nýbrž doplňujícím rozvedením myšlenky. Tady se ovšem předpokládá, že všichni mají k dispozici tištěný text celé přímluvné modlitby.

Diakonská přímluvná modlitba
Zd. B. Bouše uvádí, že „v Římě měla modlitba věřících původně tuto podobu: Jáhen přednesl intenci a vyzval přítomné, aby poklekli; po chvíli ticha pronesl celebrant oraci, na niž odpovědělo shromáždění Amen. Takto se pokračovalo, dokud nebyly všechny intence vyčerpány“.

Volné přímluvy
V letničních a evangelikálních církvích se lze setkat se zcela volně improvizovanými přímluvami ze strany účastníků shromáždění. Takovým přímluvám je v rámci bohoslužby věnován delší časový úsek. Jednotlivé prosby mívají různou délku i zaměření, často jsou velmi osobní. Výhoda této formy spočívá v možnosti aktuálního zapojení všech, nevýhodou je její nepřehlednost až chaotičnost. Předsedající blok volných přímluv uvádí a zakončuje, případně se i sám zapojuje do jejich průběhu.

Marek Lukášek