(ČB 10/2018) V prosinci si Českobratrská církev evangelická připomene sté výročí svého založení. Co ale slavíme? Církev založenou na evangeliu, nebo i církev národní českou? Církev ve svém názvu odkazuje k národu i biblickému základu, možná trochu romanticky k „čisté tradici českých bratří a Jednoty bratrské… I Jednota byla však ovlivněna vnějšími vlivy, její největší ohlas ve světě pod názvem Unitas Frantrum nebo Moravian Church měl na svědomí Němec, hrabě Zinzendorf.

Poslechněte si článek:

Romantismus 19. století nepřinesl jen máchovský zájem o krásnou přírodu, jeho vedlejším produktem v dobách národního obrození byl i rozvoj nacionalismu, ať českého, nebo německého, nebo maďarského. V roce 1918 nebo v dalších letech tedy nevznikla jedna evangelická církev v Československu, ale řada menších národnostních církví, založených kromě teologických odlišností i na národnostním principu. Na Slovensku se luteráni a reformovaní nespojili tak jako v Čechách a na Moravě, protože evangelíci augsburského vyznání byli především Slováci, zatímco reformovaného Maďaři. Také Slezané si kromě své odlišné luterské zbožnosti zachovali zřejmě odstup od ČCE i díky své vzdálenosti od Brna či Prahy a místnímu patriotismu. O tom, že by se k nové evangelické církvi mohli připojit také Němci v pohraničí, po pádu Rakousko-Uherské monarchie zřejmě nikdo ani neuvažoval, a Němci tak měli svoji samostatnou evangelickou církev až do svého vysídlení po roce 1945.

Proto jsem rád, že evangelická církev je dnes jiná, například že je velmi otevřena vůči cizincům a uprchlíkům, jak dokládá i nedávné prohlášení synodní rady, kritizující postoj vlády vůči žádosti italské vlády přijmout alespoň několik z běženců z území Itálie. Jakýkoliv nacionalismus nebo pochybný výklad křesťanských hodnot je evangelíkům cizí. Vyjadřuje to i možnost oficiálně nazývat ČCE zkráceně jen jako Evangelická církev. To neubírá nic na hrdosti a lásce k vlasti, ale církev má být především založena na evangeliu i se širokým všeobecným (katolickým) záběrem proudů lidské rozmanitosti, vykoupené v Kristu. To je to, v co věříme a co si dnes při stoletém výročí především připomínáme.

Jan Kirschner