(ČB 5/2018) Šest maminek, které mají dnes již dospělé děti s postižením, poskytlo v rozhovorech spoustu materiálu pro diplomovou práci, kterou jsem právě dočetla. Jmenuje se Analýza aspektů života rodiny s dítětem s postižením. Autorka se zabývá tím, jak rodina zpracovává informaci o postižení dítěte, jak se s tímto faktem vyrovnává, co všechno to do celé rodiny přináší a jak v té situaci rodina obstojí. Dotazované maminky se zpětně ohlížejí, co všechno jim život přinesl. Všechny se účastnily se svou rodinou několika našich pobytů v Bělči nad Orlicí. Sama autorka od svých 16 let do Bělče jezdí jako dobrovolná asistenka.
Poslechněte si článek:
Začátky
A tak se mi obloukem vybavují vzpomínky staré bezmála 30 let, kdy zakladatelé pomoci rodinám v takové situaci byli plni nadšení. Tehdy neexistovalo celkem nic než ústavy a mnohé rodiny, pokud chtěly mít handicapované dítě doma, si musely poradit úplně samy. A tak vznikla myšlenka letních pobytů rodin s postiženými dětmi – dát takovým rodinám šanci se vypovídat, poradit se, předávat zkušenosti, povzbudit se navzájem a pocítit sounáležitost. Vzpomínám na Květu Šilarovou, farářku a vedoucí oddělení výchovy ÚCK, Mirka Litomiského, tehdy člena synodní rady, psycholožku Martu Kovářovou, Evu Otterovou – ti otevřeli v roce 1987 první pobyt v Chotěboři a v roce 1991 právě už v Bělči. Od té doby každoročně naplňujeme čtyři a většinou i pět běhů. Tehdejším dětem je dnes přes 40 let; někteří do Bělče jezdí dosud, pobyty se jim staly celoživotní láskou. Vznikla tam také velká přátelství.
Asistenti
A co dobrovolní asistenti? Představte si, že se jich každoročně najde kolem stovky. Mláďata ze středních škol, vysokoškoláci, pracující, kteří si berou dovolenou. Evangelíci, neevangelíci, kamarádi, kamarádi kamarádů… Co je tak láká strávit týden s lidmi nejrůznějšího postižení? Starat se tak, jak se jim předtím ani nesnilo – o dospělého člověka jako o miminko, o člověka, s kterým se při nejlepší vůli nedomluvíš nebo který celý den mluví a mluví nebo který se chová zcela nepředvídatelně, kterého nesmíš pustit z očí, jinak ti uteče, nebo taky o člověka, který dostane epileptický záchvat, a další a další.
To byste museli zažít, tu atmosféru vzájemného poznávání, spolupráce, pomoci, nápadů, legrace, zážitků, a stejně ale bezmoc, zoufání, únavu a marnost, a také modlitby, zpěv a vyprávění biblických příběhů a nakonec i pocit smysluplnosti. Až tak, že se někdo třeba i rozhodne pro profesionální dráhu v pomáhajících profesích. Není to výtečné?
Nejde však o žádnou živelnou událost. Každý rok je třeba zajistit duchovní vedoucí, psychologické poradce, lékaře, fyzioterapeuty, programové vedoucí, zpracovat dotazníky týkající se diagnóz, způsobů komunikace, získat lékařská potvrzení o způsobilosti k takové činnosti na táboře bez rodičů atd. Pro dobrovolné asistenty i další zúčastněné je ze zákona povinná instruktáž se základním poučením.
Marta Binková