(ČB 5/2018) Anketa, kterou jsme pro vás připravili, se týká církevních škol, a tedy i tématu tohoto čísla. Církevní školy totiž k „dobrým věcem“, které naše církev i pro nevěřící většinu naší společnosti dělá, nepochybně patří.
Chtěli bychom, aby naše děti studovali raději ve škole církevní? A proč? Na to jsme se ptali rodičů žáků všech škol Evangelické akademie i žáků samotných, a měli jsme záměrně na mysli právě tu část populace, která s církví nic společného nemá. Jistě že jsme se nedozvěděli nic světoborného, ale určitou představu o postoji těchto rodičů nebo žáků jsme získali.

Poslechněte si článek:

Názory jednotlivých rodičů a stejně tak žáků se přirozeně do jisté míry shodovaly, pak jsme je shrnuli do jedné odpovědi. A můžeme mít radost – v hodnocení církevního evangelického školství chvála jasně převažuje.

Dotazovaným jsme položili tyto otázky:
1. Co vás vedlo k tomu, že jste se přihlásili na církevní školu?
2. Co jste od ní čekali, zvláště ve srovnání se školou státní?
3. Co se z vašich očekávání splnilo, a co ne?
4. Objevili jste naopak až během studia něco, co jste nečekali – ať pozitivně, nebo negativně?
5. Jak jde dohromady vaše příslušnost k nekřesťanské většině naší společnosti s akceptací církevní školy? Museli jste v něčem ze své pozice „ustoupit“? Nebo jste naopak rádi něco nového přijali?

1. Co vás vedlo k tomu, že jste se přihlásili na církevní školu?
– Nebyly zde přijímačky, dobré předměty.

2. Co jste od ní čekali, zvláště ve srovnání se školou státní?
– Individuální přístup
– Není povinný speciální úbor.
– Vlastně nic

3. Co se z vašich očekávání splnilo, a co ne?
– Skutečně nás znají jako jednotlivce, rodinná atmosféra.
– Splnilo se všechno.
– Nic jsem neočekával.

4. Objevili jste naopak až během studia něco, co jste nečekali – ať pozitivně, nebo negativně?
– Příliš dlouhý čas strávený ve škole (od 8:30 do 17:30)
– Nečekala jsem, že se tady bude vše tak hrotit.
– V „odborkách“ (odborné učebny) jsme museli utírat prach (jsou za to placeny uklízečky).

5. Jak jde dohromady vaše příslušnost k nekřesťanské většině naší společnosti s akceptací církevní školy?
– Oceňuji, že se nám víra nepodsouvá, každý může věřit podle náboženství, které mu vyhovuje.
– Ráda se v křesťanství něco přiučím.
– Ty věci mě nezajímají a chodit do kostela nesnáším.
– Kostel beru spíše jako „hurá, neučíme se“, křesťanskou společnost ale není tak těžké akceptovat, i když jediný, o kom vím, že je křesťan, je naše paní učitelka.
– Církev mi nevadí do té doby, dokud mi ji někdo nezačne vyloženě nutit.

Bratrská škola – rodiče žáků

1. Co vás vedlo k tomu, že jste se přihlásili na církevní školu?
– Její dobrá pověst v oblasti kvality vzdělávání, přístup k dětem a skvělý systém spolupráce napříč všemi ročníky, který zamezuje šikaně.
– Lidé, kteří ve škole pracují, skutečně aplikují život v lásce a pravdě. Kdykoli se postaví za toho, kdo to potřebuje, a zároveň i někoho „sprdnou“, včetně rodičů. Bratrská škola je malá, žáci se navzájem znají, z družiny se jim nechce domů. Nic takového jsem v jiné škole nepoznala.
– Starší dcera navštěvovala klasickou základní školu s neosobním přístupem k dětem i rodičům a nedokázala jsme si představit, že by do takové školy chodil i náš syn, který má diagnózu SPU (specifické poruchy učení). Bratrská škola měla a má výbornou pověst, nejste neznámou figurkou v kolosu, kde nikoho individuální potřeby dítěte nezajímají.
– Věřili jsme, že církevní škola bude vědět, že člověk není jen myšlení a výkon.
– Hlavně jsme čekali to, že s námi bude škola komunikovat ohledně synových problémů se zvládáním učiva, aby vzdělávání nebylo peklo. To se povedlo na jedničku, syn chodí do školy rád, i když má všechny předpoklady ji nesnášet. Je to zásluha empatické třídní učitelky přes velmi schopnou paní ředitelku, která má tým skvělých pedagogů. Rozdíl mezi Bratrskou školou a školou, kam chodila dcera, je propastný.

2. Co jste od ní čekali, zvláště ve srovnání se školou státní?
– Větší důraz na morální hodnoty, etiku a rozvoj emoční inteligence.
– Rodinou atmosféru malé školy, osobní přístup, sdílení hodnot, které nejsou povrchní.

3. Co se z vašich očekávání splnilo, a co ne?
– Splnilo se všechno nad rámec, i to, co jsme ani neočekávali.
– Splnil se náš sen o dobrém kolektivu žáku i jejich rodičů.
– Syn neodchází ráno do školy s nechutí, a i když mu kvůli vývojové dysfázii činí mateřský jazyk výrazné potíže, stal se malý zázrak a je více než jisté, že se mu nebude za rok odtud chtít a bude se mu po Bratrské dlouho stýskat. Bratrská má jen první stupeň, ale návrat na sídlištní základku je pro nás nepřijatelný.

4. Objevili jste naopak až během studia něco, co jste nečekali – ať pozitivně, nebo negativně?
– Pozitivnější, než jsem čekala, je extrémně vstřícné jednání ze strany všech zástupců školy.
– Nikdy jsem si nemyslela, že může být přístup učitelů k dětem tak odlišný a zpětně mě mrzelo, že jsem podobnou školu nevybrala už pro dceru. Nečekala jsem, že tu syn najde tak skvělou komunitu dětí i dospělých a že slovo „rodinná škola“ tu nebude jen frází. Je hrozně fajn přijít do školy a vědět, že vaše nestandardní dítě není na obtíž. Do školy, kam chodila dcera, se nedalo prakticky ani vejít, hned na vchodových dveřích byl nápis, že dovnitř rodič může pouze po domluvě, v doprovodu pracovníka školy a ve výjimečných případech. Do Bratrské můžu vejít kdykoli, všichni vědí, kdo jsem a vždycky je čas na pár slov.
– Objevil jsem, že radost z toho, že paní učitelka je klidná a hodná a spravedlivá, s sebou může nést i druhou stranu téže mince, ze které jsem smutný: synovi lépe svědčí, zdá se, osoba spíše jasná, rázná, stručná.
– Příliš velké množství domácích úkolů, které syn nezvládá nebo jen s krajním odporem, a to už od první třídy.

5. Jak jde dohromady vaše příslušnost k nekřesťanské většině naší společnosti s akceptací církevní školy?
– Ačkoli patřím mezi nevěřící, jsem přesvědčena, že povědomí o věcech víry by mělo být součástí základního vzdělání. Jsem tedy ráda, že syn má příležitost tyto znalosti získat a jeho prostřednictvím si doplňuji vzdělání i já. Pokud se pro něj stane víra přirozenou součástí jeho života, bude to jeho volba, ve které ho samozřejmě nebudu omezovat.
– Podle mých osobních zkušeností blízkost k Bohu, tak jak ji chápu, a příslušnost k církvi nemají příliš velkou souvislost. Řekla bych, že tzv. nekřesťanské většině je dost jedno, o jakou školu se jedná.
– Já považuji absenci křesťanské výchovy ve státních školách za velký nedostatek. I nekřesťanská většina by měla být v tomto směru vzdělávána a jsem ráda, že syna škola v tomto směru v přijatelné formě a míře vzdělává. V Bratrské se tak děje velmi nenásilně. Jsem ráda, že syn bude znát něco z Bible i si o tom spolu povídáme a on je pyšný, že mě může poučit o něčem, o čem já nemám v podstatě páru. My jsme jako děti tuto možnost neměli, náboženství bylo tabu a na jedinou spolužačku z věřící rodiny si ostatní ukazovali prstem.
– Nevidím v tom žádný rozpor. Na křesťanských hodnotách stojí celá euroatlantická civilizace, s těmi principy se vnitřně ztotožňuji. A myslím, že to stejně vnímá většina, která se k žádné víře nehlásí. Je určitě dobře, že církevní školy existují.
– Mé okolí se občas podivuje, proč církevní škola. Já sám ale žádný nátlak – přímý ani nepřímý nepociťuji. Neuvědomuji si ani ústup z pozic či přijímaní něčeho nového, neznámého, cizího. Atmosféra ve škole je přirozená a milá. Takže mohu cítit prostě vděčnost.

Evangelická akademie Spořilov – rodiče žáků (odpověděl pouze jeden příslušník sekce rodičů)

1. Co vás vedlo k tomu, že jste se přihlásili na církevní školu?
– Z velké části to bylo řešení z nouze. Dcera si vybrala jen jednu školu, zkoušky udělala, ale z kapacitních důvodů nebyla přijata. Věděla však již na základní škole, že chce jednou pracovat s mentálně postiženými, vybírala si pak školu s oborem sociální činnost. Protože navštěvovala základní školu Montessori, byla zvyklá na rodinné prostředí, které nahrávalo právě EA. Toho, že je škola církevní, jsme se ale obávali. Se svou obavou jsem se svěřila kolegyni, která mne ubezpečila, že evangelíci víru nijak nevnucují, a přesvědčila mne.

2. Co jste od ní čekali, zvláště ve srovnání se školou státní?
– Viz výše – strach z důrazu na víru, naopak očekávání přátelského prostředí.

3. Co se z vašich očekávání splnilo, a co ne?
– Onen strach zmizel, přátelské prostředí se potvrdilo.

4. Objevili jste naopak až během studia něco, co jste nečekali – ať pozitivně, nebo negativně?
– Zdá se mi, že učitelé se snaží zavádět nové a smysluplné metody práce, jako je tandemové vyučování, propojování předmětů… Je mi líto, že velká část rodičů nevidí tato pozitiva.
– Mile mne překvapil předmět Pobožnost – studenti mohou ovlivnit, o čem s farářem chtějí mluvit.

5. Jak jde dohromady vaše příslušnost k nekřesťanské většině naší společnosti s akceptací církevní školy?
Pohybuji se v tolerantním prostředí, nikdo v mém okolí to neřeší.

Jana Plíšková, foto B. Skálaa archiv ČB