(ČB 5/2018) Na počátku letošního školního roku, v září 2017, jsem se rozhodla, že absolvuji svoji poslední školní praxi v Německu, v malé osadě Mariabergu, která je přizpůsobena potřebám lidí s mentálním nebo fyzickým postižením i jiným lidem nějak znevýhodněným.

Můj zájem nepramenil z vášně cestovat a odjíždět daleko od domova. Mé rozhodnutí bylo postaveno hlavně na tom, že potřebuji vylepšit své jazykové schopnosti.

Poslechněte si článek:

Svoji výpravu jsem naplánovala na sedm týdnů a rozhodla jsem se odjet hned na začátku semestru, abych po návratu měla ještě čas na přípravu k letošnímu absolutoriu.
Odlétala jsem 11. února, odjezd byl srdcervoucí, plný emocí a strachu, jak vše zvládnu. Během tří hodin jsem se ocitla 800 km od domova, úplně sama, se znalostí němčiny, která toužebně volala po zlepšení.

Do mateřské školy, kde jsem měla praxi vykonávat, jsem vyrazila hned druhý den ráno. Domnívala jsem se, že děti toho příliš nenamluví a že tedy počátky nebudou snad tak těžké. To jsem se ale moc mýlila. Dětičky mluvily hodně, používaly „švábštinu“, nářečí typické pro danou oblast, a mluvily strašně rychle.

Takže jsem prvních deset dnů byla jako Alenka v říši divů a stále jsem jen opakovala: „Prosím? Já jsem ti nerozuměla, můžeš to prosím zopakovat?“ Děti se zprvu velice divily, proč jim tak velká holka nerozumí, a paní učitelky musely vysvětlovat, že jsem z Česka, že naše řeč je úplně jiná a němčinu se učím ve škole, a proto jim vše nerozumím. A kladly dětem na srdce, aby se snažily mluvit pomaleji a spisovně. Děti byly naštěstí velice chápavé a přátelské.

V druhém týdnu, když už jsme se s dětmi více poznali, se mě začaly vyptávat, jak se všechno možné řekne česky. Naučila jsem je „dobré ráno“, „ahoj“, „dobrou chuť“ a další. Někteří předškoláci se smáli a potají se mne vyptávali, jestli jim prozradím i nějaká sprostší slova. Tak jsem jim řekla „zadek“ a ti z toho byli smíchy úplně vedle.

Hned o prvním víkendu v Mariabergu napadl asi metr sněhu a na celou sobotu se zastavila doprava. Děti měly velkou radost a každý den jsme chodili na okolní kopečky na boby. Na konci února jsme se s mojí třídou začali ráno scházet v lese a z normální třídy plné dětí byla rázem lesní školka. Děti lezly po stromech, zahrabávaly se do sněhu i pod klestí a byly moc spokojeny.

Za chvíli však už přišlo jaro a vysněný návrat se nakonec rychle přiblížil. Sedm týdnů v zahraničí byla zkušenost, kterou mi nikdo nevezme, a i když pro mne byl pobyt v Mariabergu v některých chvílích nekonečný, budu navždycky vzpomínat. A ta němčina? Už se nebojím mluvit a mnohem lépe rozumím.

A tak bych také ráda poděkovala celému kolektivu EA VOŠ Brno za to, že mi zahraniční stáž umožnil. Hodně mi dala a snad nic nevzala.

Markéta Petrášová, studentka třetího ročníku Vyšší odborné školy sociálně právní EA Brno