(ČB 5/2018) Působil jako kazatel a svědek víry v naší církvi v několika sborech. Ve Zruči nad Sázavou příchylnou věrnost osvědčil především hloučku těch, kteří se pod jeho kazatelnou pravidelně shromažďovali; v Chodově na Karlovarsku prohluboval svědeckým zápalem víru reemigrantů. Ale přicházeli i další posluchači, podmaněni jeho zvěstováním. Nejinak to bylo i na třetím působišti, Mladoboleslavští si jeho svědectví také hluboce vážili. Nezapomněli na něho ani ve chvíli, kdy Alfréd, věrný svědek Kristova evangelia, ztratil 16. ledna 1974 státní souhlas ke kazatelské službě.

Poslechněte si článek:

Dlouhá léta se pak živil v Praze jako topič. Do jeho kotelny docházeli mnozí, aby načerpali sílu v rozhovorech, v kterých je Alfréd uváděl vlídně a s naslouchavou pozorností na duchovní stezky víry.

Koncem normalizace, v osmdesátých letech minulého století, získává znovu možnost duchovensky působit: nejprve v Radotíně a pak v salvátorském sboru v Praze. Ve chvíli, kdy vážným a k stáru ještě pomalejším krokem vystupoval na kazatelnu, mohli jsme tušit, že již první slova jeho kázání nás budou odkazovat k vizím Boží duchovní vlády. Kázání měl jasná, určitá a místy strhující. Už na mé instalaci ke kazatelské službě v r. 1967 v Libiši zněla první věta jeho kázání takto: Evropou obchází strašidlo komunismu. Trhli jsme sebou všichni. A především tehdy dohlížející státní tajemník. Před mnoha lety jsem zaslechl po Alfrédově kázání na text z osmého žalmu vedle mne sedící posluchačku. Řekla tehdy: to podstatné pro svůj život jsem slyšela právě teď!

Alfréd byl svědek víry; do naší zbožnosti z ní uměl vnést jedinečný rys bohatosti evangelia. Ve své víře rozezněl i mystickou strunu, byl znalec díla velkých mistrů této duchovní tradice. A naučil se od nich obojí: vnořenosti do zbožného osamocení, které je vzdáleno lopotným starostem našeho každodenního žití, a zároveň – a to je důležité – věděl o povinnosti pravé víry: vrátit se z výšin či hlubin mystického soustředění do prašných míst i nečistých koutů starostí všedního dne. Právě to velcí mystikové dokázali: žít v odvratu od toho, co nás naplno zaměstnává, a přiblížit se postupnými kroky víry k tomu, co roste z duchovních zdrojů a vede nás k odpovědnosti za naše životy dnes a zítra. Tento podvojný pohled na lidský život, na svět práce i politiky, spojený zároveň s výhledy k nejzazším obzorům duchovního života a odtud zase zpět, si Alfred osvojoval, a dorostl tak v osobitého svědka víry. Tím nás všechny velmi obohatil.

Za jeho svědectví víry chci za sebe a za své nejbližší spolu s mnoha dalšími, kdo jsou vděčni za to, že mu mohli stát nablízku, především a zejména v jeho rodině, z hloubi srdce poděkovat. Bože, díky tobě, tvému Duchu, za dary, které jsme my všichni směli ve svědectví našeho bratra Alfréda Kocába po dlouhý čas přijímat. Sursum corda! Vzhůru srdce! Amen.

Jakub S. Trojan