(ČB 5(2018) Ještě na vysoké škole jsem se studijním kruhem absolvovala třídenní exkurzi po památkách Říma a Vatikánu. Nejvíce jsem se těšila na chrám sv. Petra. Když jsem byla konečně uvnitř, nechala jsem se zlákat tichem jedné z postranních lodí; jinak byla všude spousta lidí. Usedla jsem do lavice a snažila se vnímat tu jedinečnou atmosféru. Kolem mě se vroucně modlilo pár věřících a i já se nechala strhnout geniem loci. Trable všedního dne zůstaly před kostelem a moje myšlenky letěly vzhůru.

Poslechněte si článek:

Ne tak moje hlava, která naopak padla dolů na objemný batoh. Opravdu nevím, jak dlouho jsem v tomto svatostánku nahlas chrápala. Vzbudila mě až spolužačka, která se nemohla udržet smíchy, protože nejen zvuky, ale i přezka otištěná na mé tváři mluvily za vše.

O pár let později jsem se rozhodla vydat na Noc kostelů v Praze a pozvat svého tehdejšího přítele. Vlastně šlo teprve o naši druhou schůzku.

Přítel byl architekt a tak „kosteltúru“ pojal po svém, nejspíš ve snaze ukázat se v co nejlepším světle. Začali jsme v kostele Panny Marie Sněžné. On: „Jde o jednu z nejvyšších církevních staveb v Praze.“ Já: „A víš, že tu kázal Jan Želivský a že je tu podle legendy pohřben?“ Následoval Martin ve zdi. On: „Víš, proč se mu říká ve zdi?“ Já: „A víš, že se tu poprvé vysluhovala večeře Páně pod obojí?“

Tímto způsobem jsme pokračovali až do Nerudovy ulice ke kostelu Panny Marie Matky ustavičné pomoci. Na rozdíl od ostatních kostelů byl tento osvětlen pouze svíčkami. Bylo to nádherné. Takhle nějak to asi vypadalo v jeskyních nebo podzemních chodbách, kde se scházeli první křesťané. Díky tlumenému světlu nebylo vidět žádnou pompézní okrasu, jen Kristus z obrazu na hlavním oltáři zářil od planoucích svíček téměř nadpozemsky. Usedli jsme do lavice a mě po chvilce napadlo také přidat k hlavnímu oltáři malou svíčku, jak to dělají ostatní. Při jejím rozdělávání jsem si říkala, že by mě moc potěšilo, kdyby se přítel Petr osmělil a vzal mě za ruku a kdyby tato Noc kostelů nebyla naším posledním duchovním zážitkem.

Moje myšlenky ale náhle přeťal zvuk motorové pily. Petr v lavici usnul a chrápal na celý kostel stejně, jako já kdysi ve Svatopetrském chrámu. Říkala jsem si, že to je osud, nějaké znamení. Petr to vzal prozaičtěji. Opravdu mě chytil za ruku a utekl se mnou z kostela. Naše další cesta vedla k němu domů.

Letošní noc kostelů se mnou manžel neabsolvuje. Bude doma hlídat našeho dvouletého syna.

A na závěr si dovoluji popřát všem návštěvníkům Noci kostelů 2018 spoustu příjemných duchovních zážitků.

Pavla Hájíčková