(ČB 4/2018) Druhého února tohoto roku odešel z této časnosti ve věku 98 let ThDr. Jiří Otter. S vděčností Pánu Bohu za jeho lásku a celoživotní službu to církevní veřejnosti, známým a přátelům oznámily dvě jeho děti – Pavel a Jana spolu s osmi vnoučaty a třiadvaceti pravnoučaty.

Dlouhý pracovitý a požehnaný život, požehnaná, početná a zdárná rodina. Pohřebního shromáždění v modlitebně sboru ve Strašnicích jsem se bohužel zúčastnit nemohl, ale na bratra faráře, seniora a tajemníka synodní rady se zapomenout nedá.

Poslechněte si článek:

Byl Plzeňák, stejně jako můj kutnohorský farář Jan Dus. S bratrem Jiřím Otterem jsme se znali mnohem dříve, než když jsme se od devadesátých let začali potkávat v naší modřanské modlitebně. Tehdy mě vyzval, abych ho místo: „bratře doktore…“, „bratře seniore…“, či „bratře tajemníku“, oslovoval jako kolegu a přítele – „bratře Jiří“. Tykat tak vážené osobnosti, stejně jako v případě pana faráře Dusa, jsem zpočátku nezvládal, ale na to přátelské a ovšem i uctivé „bratře Jiří“ jsem si zvykl.

Má vzpomínka na našeho bratra není shrnutí ani výběr dramatických životních okamžiků. Spoléhám na to, že při mnoha jubilejích jeho požehnaného života jsme o něm četli v Českém bratru i v Kostnických jiskrách, kam velmi často přispíval, v řadě gratulací i medailonů. Na webových stránkách Paměť národa – Post Bellum lze najít heslo: „ThDr. Jiří Josef Otter (1919)“. Zde o svém životě a práci podrobně a nejzasvěceněji vypráví on sám.
Od svých „mládežnických a brigádnických“ let padesátých jsem věděl, že senior Západočeského seniorátu je senior ThDr. Jiří Otter. Během studia na fakultě jsme se možná vídali na synodní radě, nebo na kurzech Svazu českobratrského evangelického duchovenstva, ale blíže jsme se seznámili až v roce 1965. Fakultu jsem už dokončil, byl jsem po těžkém úrazu na vojně a dlouhém léčení s rehabilitací. Konečně jsem mohl a měl nastoupit do farářské služby, do sboru, kam mě pošle vedení církve a kde to nebude, podle lékařského doporučení, moc těžké a náročné. V té době měl bratr senior odejít ze sboru v Mariánských Lázních a nastoupit jako tajemník našeho církevního ústředí. V Praze bylo ovšem potřeba manželům Otterovým vymalovat v Sokolské ulici byt. Já jsem byl po vymalování bytů několika profesorů fakulty a dalších církevních pracovníků znám jako zručný a levný malíř pokojů (byl jsem vyučen u svého otce.) Slovo dalo slovo a Otterovým jsem byt v Sokolské ulici č. 28 vymaloval. A tak mohly nastat změny v obsazení několika sborů podle hesla „Škatule, škatule, hejbejte se“: Otter z Mariánek do Prahy, Laštovka z Černošína do Mariánek, Svoboda ze Stříbra do Černošína, Čecháková z Nepomuku do Stříbra a konečně Hlaváč do Nepomuku. Ovšem v Nepomuku, na sboru s pěti kazatelskými stanicemi, to vůbec nebylo lehké a po třech letech jsem odcházel do Proseče. (Úsměvné je, že když jsem v Nepomuku končil, tamní kurátor žádal, aby byl sbor obsazen, slovy: „Žádám, aby to byl muž, jen aby to nebyla žena, k čemuž nám dopomáhej Bůh.“)

Jako tajemník synodní rady byl bratr Otter pro orgány režimu „zájmovou osobou“. On však o zájmu, který o něho StB měla, pohovořil se synodním seniorem Viktorem Hájkem. Tím se „dekonspiroval“ a od estébáků měl nadále pokoj. Od úředníků státní správy, zvláště z tehdejšího Sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury, proti církvím všeobecně nepřátelsky zaujatých, však příliš pokoje neměl.
Když jsem na začátku roku 2006 sepisoval monografii Blahoslav Hrubý, evangelický farář, americký voják, novinář, bojovník za demokracii a lidská práva, vzpomněl jsem si, co mi jednou bratr Jiří vyprávěl o svém pobytu v koncentráku a také o setkání s kolegou farářem a zároveň důstojníkem americké armády Blahoslavem Hrubým, těsně po válce. Zde je tedy Otterovo a Hrubého setkání, o kterém ještě asi málokdo slyšel. Jiří Otter mi to celé dokonce sepsal:

„Znali jsme se s Blahem ještě z předválečného období z Akademické YMCA. Setkal jsem se s ním v Plzni v květnu 1945, když jsme se spolu s otcem a s dalšími politickými vězni osvobozenými americkou armádou vrátili z věznic a táborů v Bavorsku. Blaho Hrubý tehdy přijel do Plzně jako spojovací kapitán. Navštívil nás na faře v Husově sboru a nabídl otci (jako senioru církve, který se vrátil do úřadu) pomoc při jednáních o převodu majetku po Německé evangelické církvi do vlastnictví naší ČCE. Převod tohoto majetku v západočeském pohraničí vyjednal otec s církevním prezidentem Německé církve D. E. Wehrenpfenningem.

V následujících týdnech pak Blaho vozil otce svým vojenským Jeepem postupně do Mariánských Lázní a Chebu. Tam zařídili, že tamní faráři si mohli vzít do odsunu více věcí, než bylo povoleno – zvláště teologickou literaturu. Blaho Hrubý v slušivé uniformě kapitána USA vzbuzoval na nových správních úřadech značný respekt, takže jednání probíhala celkem hladce. Podobně zajišťovali kostely a fary v Aši, Rosbachu a Plesné a posléze i v Sokolově, Vejprtech a Kadani. (V Plzni a v Karlových Varech získala majetek Církev československá.) Po návratu do USA byl Blahoslav s otcem nadále v písemném styku, protože se zajímal o další vývoj církevní práce v západních Čechách.“

Od devadesátých let jsme se s bratrem Jiřím Otterem setkávali ve sboru v Modřanech. Stále se velmi živě zajímal o práci naší komise „Cesta církve“, fandil nám a z nových publikací se vždycky těšil. Poslední léta ho bylo možno navštěvovat u něho doma. A tak v Sokolské ulici č. 28, třiapadesát let po tom, co jsem tam maloval, jsem se viděl s váženým a milým bratrem Jiřím naposled. Moje tehdejší dílo však bylo již několikrát přemalováno.

Pavel Hlaváč