(ČB 4/2018) Je to trochu paradox. Pověstní uprchlíci u nás sice skoro žádní nejsou, a přitom rozhodují o tak podstatných věcech, jako čí pravda bude vítězit na Pražském hradě. Alespoň zčásti porozumět tomu, co se to s námi vlastně děje, může pomoci poslední kniha esejí světoznámého sociologa Zygmunta Baumana (1925–2017) – Poláka, který musel z vlasti uprchnout před nacisty a většinu života působil na britských a amerických univerzitách.

Poslechněte si článek:

V šesti esejích, které knihu tvoří, Bauman rozhodně nelakuje současnou evropskou realitu na růžovo – část viny za to, co se děje, totiž leží na nás – na Evropě. Ti, kteří byli po desetiletí vítáni jako levná pracovní síla a kteří vesměs pocházejí ze zemí, kam vyvážíme zbraně, dnes vyvolávají „morální paniku“ – silný strach, že blahobyt společnosti je ohrožen.

Cítíme se ohroženi a současně už nás obrazy měst v troskách, zakrvácených tváří, topících se uprchlíků a mrtvolek dětí vyvržených na turistickou pláž příliš nedojímají. Proměnily se v rutinu, přestaly být mediální senzací. A tak si mnozí bez výčitek svědomí myslí, že řešením je stavět zdi a neprodyšně zajišťovat hranice. Podle Baumana smyslem těchto hranic není jen držet nežádoucí osoby mimo naše území, ale také – a to je možná důležitější – uchránit nás pohledu na bídu obyvatel jiných kontinentů, kteří jsou mimo jiné připomínkou toho, že existují „jakési globální… tajemné a těžko představitelné síly, dost silné i na to, aby zasáhly do našich životů“. Bauman soudí, že to, čemu se někdy říká „zlatá opona“, tedy hráz mezi chudými a bohatými, je neudržitelné – ocitli jsme se ve věku jednoho z velkých migračních pohybů, které v globalizovaném světě nebude možné zastavit, dokud se stav trochu nevyrovná. „Můžeme si lehátko na pláž stavět tak často, jak jen chceme, a pak křičet na blížící se vlny, aby se držely dál, ale příliv nás stejně neposlechne a moře neustoupí,“ cituje Bauman přiléhavý obraz novináře Roberta Windera. Co s tím? Přijmout, že budeme muset žít tak jako takvedle sebe, a místo zdí začít stavět mosty.

Osobně mne nejvíc zasáhly pasáže, v nichž Bauman ukazuje, že tradiční evropskou kulturu nenarušují příchozí jiné barvy pleti a jiných kulturních zvyků, ale že ji nejvíc ničíme my sami. Křesťanské hodnoty totiž nejsou obhajoba etnické čistoty a odmítání těch, kteří jsou jiní než my, ale především solidarita a péče o znevýhodněné. Jedním z charakteristických rysů evropského myšlení je to, že se po staletí zabývá otázkou tzv. druhého – toho, který v něčem není takový jako my, a přece je stejně člověk.

Současná „uprchlická krize“ přináší závažnou změnu v našem mravním cítění. Tak jako za druhé světové války v Německu, i my dnes v Evropě žijeme ve světě, který je rozdělen na „my“ a „oni“, a tyhle „ony“ se učíme vyjímat ze sféry morální odpovědnosti. Protože se ale považujeme za civilizované bytosti, leckdy i za humanisty, nemůžeme je zavrhnout rovnou. Abychom to mohli udělat, potřebujeme jim připsat vlastnosti, které „pošpiňují a hanobí jejich obraz“. Mezi těmi, kteří tuto špinavou práci dělají, je v Baumanově knize bohužel vedle Viktora Orbána obsáhle citován i český prezident. Na jedné planetě jsme si tak vymysleli dva světy – na jedné straně čistý, zdravý a viditelný svět, ten náš; na straně druhé svět „pozůstatků“, temný, chorý a neviditelný, ten jejich.

Jedním z obrazů, k nimž se Bauman opakovaně vrací, je představa pomyslného rozcestí, na kterém stojíme: „Jedna cesta vede k blahobytu založenému na spolupráci, zatímco ta druhá končí kolektivním vyhynutím.“ Kéž bychom se uměli vydat tou úzkou cestou.

Šárka Grauová
Bauman, Zykmunt. Cizinci před branami. Broken Books 2017, 100 s.