(ČB 3/2018) Říká se, že mezi zbraněmi múzy mlčí. Múzy možná, o to hlasitěji se však ozývají hlasy jiné. Za těch pár let v uniformě jsem s překvapením zjistil, že vážná, důležitá slova rezonují mnohem silněji právě tam. Slova, jimiž je protkána Bible a která nás křesťany denně provázejí, takže si jejich sílu už možná ani neuvědomujeme.

Síla a moc
Jedním z nich je právě síla nebo moc. Bible opěvuje moc Boha, který z ničeho dal povstat Zemi a všemu, co je na ní. Který svým dechem dává duši všemu živému. To nikdo z lidí neumí. Ale umíme život brát.

Poslechněte si článek:

A armáda je v naší společnosti jediné společenství, které moc legálně užívá. Z toho jde samozřejmě trochu strach. Ale vojáci o této své moci a síle dobře vědí. Vědí, že výstřel z děla, když stojíte pár metrů od něho, zní jako bouře, která tříští skály, jak jeho ohnivý jazyk ozáří noční oblohu jako za dne.

A protože svou sílu a moc dobře znají, tak podobně jako v příběhu o Ježíši a setníkovi chovají respekt i k moci nadzemské. Osobně jsem několikrát zažil, s jakou bázní Boží i nevěřící vojáci prosí kaplana o požehnání či modlitbu za zdravý návrat z mise nebo za dobré počasí při výcviku. Bez ironie, se vší vážností, jaká je v církvi zřídka k vidění.

Vlastenectví
Co u vojáků také neobyčejně překvapuje, je jejich silné vlastenectví (nikoli nacionalismus), prostě vztah k vlastnímu národu i tradicím. Ctnosti vojáků takových jmen jako Mašín, Morávek, Balabán žijí mezi nimi i dnes. Zlovolné řeči o žoldácích jsem hotov vášnivě vyvracet! Naši vojáci odjíždějí do válek nikoli pro peníze, ale z čestné povinnosti. Když si tak stýskáme, že nám chybí hrdinové, nemusíme se rozhlížet daleko, máme je i zde.

Společenství
A s tím souvisí snad nejvýraznější můj objev mezi vojáky: silné společenství. Tak silné společenství jsem nezažil nikde, ani v mnohých rodinách ne. Jdete-li s někým do války, vyjíždíte-li s někým na patrolu v Afghánistánu nebo Iráku, pak mu musíte zcela důvěřovat. Vždyť i jemu do rukou odevzdáváte svůj život. Takové pouto je výjimečně silné a máloco se mu vyrovná. Trvá až za hrob, o čemž svědčí neustálé připomínání padlých kamarádů na dotyčných útvarech. Opravdové ohrožení, strach a smrt toto společenství utužuje. Podobně jako v době římské, kdy bylo nejnižší vojenskou jednotkou contubernium (osm vojáků, kteří byli neustále spolu, obývali jeden stan a jedli společně), je i dnešní družstvo stejně pevně sjednocené a jeho členové o sobě vědí často více než jejich rodiny.

Společenství vojáků samozřejmě není bez chyb. Duchovní služba v ozbrojených složkách by měla sloužit právě k tomu, aby v trochu tvrdém a hierarchicky uspořádaném systému nezmizely základní hodnoty lidství. Ale pro mě je velký objev, že mnohé z těchto hodnot jsou tam přítomny v tak ryzí podobě, na jakou jsme jinde možná už zapomněli.

Jan Kupka, kaplan hradní stráže