(ČB 2/2018) Alexandra Jacobea (rozená Hauserová, *1985) vystudovala francouzské gymnázium v Brně, pak zkoušela studovat současně teologii a pedagogiku, ale po půl roce dala přednost teologii. Při ročním studiu v Ženevě vykrystalizovala odvaha jít po dokončení fakulty na vikariát, který vykonala ve sboru Brno II. Tam zjistila, že povolání farářky je něco jiného než běžné zaměstnání a že už nejspíš nic jiného dělat nechce.

Poslechněte si článek:

Sašo, jaké máš vzpomínky na dětství?
Vzpomínky mám četné a velmi hezké. Mám benevolentní rodiče, kteří mě spoustu věcí nechali vyzkoušet a dělat a byli mi přitom oporou. Když jsem něco vymyslela já, bývali pro, když něco vymysleli oni, zajímalo je, co já na to. Samozřejmě byly věci, které mi i zakázali, ale většinou byl můj hlas brán v potaz.

Podle ročníku narození je jasné, že jsi sice ještě zažila komunisty u vlády, ale když se naše země vydala demokratickou cestou, byla jsi malá holčička. Na něco z doby kolem sametové revoluce se pamatuješ?

Chodila jsem do školky. Tak to jsem politiku opravdu moc neřešila. Ale pamatuju se, že když jsme v první třídě říkali, čím jsou rodiče – a to bylo asi v roce 1991 – nebylo úplně snadné říct, že maminka je oděvní návrhářka a táta herec.

Vyrůstala jsi v nábožensky zakotvené rodině?
Ne tak docela. Můj táta je pokřtěný a biřmovaný katolík, ale v mém dětství se to moc neprojevovalo, máma je taky pokřtěná, ale není jistota, v které církvi, protože její maminka ji nechala pokřtít hned v porodnici a nepamatuje si kým. Na mých rodičích bylo vždycky vidět, že nějakou duchovní cestu hledají, ale nežili jsme vysloveně křesťansky. I když Bible v knihovně byla. Já jsem měla jako malá v knihovničce Biblické příběhy pro nejmenší, které jsem si strašně ráda vymalovávala. Měla jsem štěstí, že jsem vždycky měla v blízkém okolí křesťany, ať už mezi dospělými, nebo spolužáky či kamarády.

Jak ses vlastně dostala k evangelíkům?
Když přišel do Brna-Husovic farář Štěpán Hájek, kterého můj táta znal z Horních Dubenek z divadelního festivalu Parrésia, nějak se něco hnulo a táta řekl, že by se do Husovic šel podívat. Já jsem šla s ním. Ačkoli jsem v té době měla dost katolických přátel, nikdo z nich mě vlastně nikdy do nějakého společenství nepozval. V Husovicích mě hned na prvních bohoslužbách místní kluci pozvali do mládeže. A bylo to dobré. Tak jsme tam zakotvili já i moji rodiče. Velice brzy jsem se tam cítila jak doma a požádala o křest.

Vystudovala jsi francouzské gymnázium. Kdybys neodešla na teologii, možná bys dnes byla učitelka francouzštiny. Jsi s tímto krásným jazykem srostlá? Je ti k něčemu v práci a v životě?
Dlouho nebyla příležitost francouzštinu používat; když nepočítám ten rok studia v Ženevě. Za církev jsem jednou byla na konferenci v Bruselu, ale tam byl bohužel jednací jazyk angličtina. Letos v létě jsem měla dlouhodobé studijní volno a byla na pouti. Měla jsem trochu strach, jak si povedu ve francouzsky mluvících zemích, ale šlo to dobře. Třeba se jednou ještě v nějaké životní etapě s tímto jazykem potkám více.

Zažila jsi nějaký impulz, který tě postrčil k studiu teologie?
Já jsem po teologii docela toužila, ale nějak jsem si netroufala, chodila jsem kolem. V maturitním ročníku jsem pořád pročítala učitelské noviny, měla zakroužkované obory, o kterých jsem se domnívala, že by mě bavily, a rozmýšlela. Na Silvestra u nás byl na návštěvě Štěpán Hájek s ženou Jitkou a ptali se: Tak co, nechceš na tu teologii? A já jsem vlastně poprvé před rodiči řekla, že asi jo, a pak už se to bralo za hotovou věc. Naši byli toho názoru, že kvalitní humanitní vzdělání spolu s francouzštinou nemůže být na škodu, že s tím se vždycky uživím. Ale farářování rozhodně tehdy ve hře nebylo.

Nevyrostla jsi ve farářské rodině ani v její blízkosti. Jak jsi před nástupem na sbor zjistila, co všechno farářské povolání obnáší?
No, moc jsem toho nevěděla. Během studií jsem byla na praxi u faráře Jardy Pechara ve Strmilově. Tam to bylo výborné a mohla jsem vidět v praxi, jak farářská rodina žije. Ale jinak pro mě byla farářská práce velká neznámá. Až během vikariátu jsem částečně zjistila, co všechno farář musí zvládnout. A co jsem nezjistila, to pak přinesl život metodou pokus-omyl.

Pracuješ v celocírkevním i seniorátním odboru mládeže. Co si myslíš o dnešní mládeži, čím tě oslovuje?
Myslím, že to dnešní mladí mají těžké. Církev je jednou z možností v bohaté nabídce a lidé se musí poměrně brzo rozhodovat, kolik jí ze svého času věnují. Leckdo na ně žehrá, protože jsou jiní, než byla mládež třeba za komunistů. Tehdy byly sbory takové ostrůvky svobody, dnes si na mladé činí nárok tolik institucí, organizací i jednotlivců, že musí cítit tlak. To jim nezávidím. Znám spoustu krásných mladých lidí, těžko se mi říká něco negativního. Snad to, že by někdy mohli jasněji říct, co chtějí, vyslovit názor, být vyhraněnější.

Je ale přece jenom něco, co tě na generaci mladší, než je ta tvoje, vyloženě štve?
Někdy to, že nepřijdou, když něco společně plánujeme; a ani nedají vědět. Ale oni si asi neuvědomují, že je to pro všechny na škodu, když chystám něco pro osm a nakonec přijdou dva. Na druhou stranu mě to nutí reagovat pružně.

V druhém brněnském sboru jste faráři dva. Jak se pracuje v týmu, jak máte práci rozdělenu a co máš na starost ty?
Co se týče „práce s lidmi“, snažíme se většinu věcí dělat fifty-fifty nebo aspoň poměrově. Snad jen setkávání maminek s dětmi mám výhradně na starosti já a taky učitele nedělní školy. To jsou vlastně jediné dva moje nedělené úkoly.

Co máš na farářské práci nejraději?
Moc ráda mám rozmanitost. Za tu jsem vděčná. Člověka to posouvá někam dál. Mám ráda přípravu a vedení bohoslužeb. To je moje velká láska, byť to asi každý farář dělá s bázní a třesením.

Co je na té službě nejtěžší?
Ta zmíněná šíře a pestrost je někdy i zátěž. Většina členů církve se podílí na práci ve sboru podle svých obdarování – jak umí – a dobrovolnicky. A přitom, když mám sama určitou vizi a chci něco dobře dělat, ta dobrovolnost je někdy na překážku. Nikoho nemůžu nutit, něco se třeba nedotáhne… To ale platí pro práci s lidmi obecně. Další věc je podobná jako třeba u práce lékařů – musím pracovat s lidmi, kteří můžou mít úplně opačné emoce. Svatba může přijít do situace, kdy je mi zrovna nesmírně těžko, nebo naopak mám z něčeho radost, něco se podařilo, a přijde pohřeb. To přepínání emocí je těžké, s tím se učím nějak pracovat.

Nejsi jen farářka, ale také poutnice. Jak to bylo s tvým putováním do Santiaga de Compostela?
O pouti jsem uvažovala dlouho. Někteří moji přátelé o ní mluvili jako o způsobu osobnostního rozvoje a mě to lákalo. Spojit duchovní cestu s fyzickým procesem. Něco jiného je ležet v knihách a něco jiného každý den jít se všemi věcmi na zádech. Člověk se vrátí jiný. Poprvé jsem šla kratší trasu a zažívala mnoho nového, protože jsem s poutnictvím a poutnickou spiritualitou neměla žádnou zkušenost. Podruhé už to bylo jiné.

Jak jsi přišla k libozvučnému příjmení Jacobea?
Díky svému muži. Je Čech jako já a taky poutník. Poprvé jsme se potkali na programu, který jsme měli se spolupoutnicí Martou Kučerovou u nás ve sboru po té první pouti. Pak jsme se začali sbližovat. Seznámili jsme se ale v čase již poměrně usazených životních příběhů a nebylo úplně snadné ty dva příběhy propojit. Evangelička a katolík, holka z města a kluk z vesnice, oba už také profesně celkem vyhraněni, já k tomu na faře. Jacobea je příjmení španělské a souvisí právě se svatým Jakubem a svatojakubskou poutí. Tak jsme se pro ně spolu rozhodli; změna jména na úplně jiné na začátku nové etapy života nám oběma připadala důležitá. Když jsme se letos spolu na pouti octli ve Španělsku, byli ubytovatelé z našeho jména opakovaně nadšeni. Ptali se nás, jestli to souvisí s naší poutí, a my se snažili rukama nohama vysvětlit, že ano.

A co bys vzkázala čtenářům Českého bratra?
Uvažuju, kdo je pro mě „čtenář Českého bratra“… Čteme to ale príma časopis, že? (Já jej čtu taky a ráda!) Kéž nezůstane jen u čtení. Aneb kdo něco dělá, může i něco zkazit, ale ono to třeba zas tak nevadí. Mějme v tom trpělivost – s druhými i se sebou. A dál dávejme povzbuzení, naději a radost spíš než co jiného. Protože toho jiného je beztak dost. Howgh!

ptala se Daniela Ženatá