(ČB 2/2018) Každou návštěvu Taizé komunity ve Francii i všechna její další evropská setkání provází stejná výzva: Najít společnou řeč. Jakýmkoliv způsobem se s těmi všemi cizinci dorozumět, ať už se jedná o jednoduchou domluvu ranního srazu, náročnější rozhovory o zkušenostech z různých zemí a sborů, o sdílení osobní víry, nebo dokonce modlitbu. A přece byla Basilej výjimečná.

Poslechněte si článek:

Basilej samotná leží v německé části Švýcarska, ale k tomu, aby se člověk dostal do Francie nebo do Německa, vůbec nemusí vyjít za město. Některé cedule a nápisy jsou dvojjazyčné a i místní mluví všelijak – to je jim přirozené a nikdo se nad tím nepozastavuje. V naší hostitelské katolické farnosti jsme zaslechli koordinátora všech dobrovolníků, jak mluví s postarší paní, která měla také několik poutníků hostit. Na nás mluvil koordinátor anglicky, s paní začal německy, ale větu dokončil už ve francouzštině. Vše samozřejmě s podivným výrazným, skoro až italským R, typickým pro místní švýcarský přízvuk.

Pro velmi jednoduchý jazyk používaný v komunitě Taizé se ujal název „Taizé English“ nebo spíš „Taizé language“, protože si do něj každý hezky makaronsky přimíchává i jiná vhodná slova. Jednou za rok tak člověk musí zapomenout na snahu vyjádřit se co nejrychleji anebo správně podle jakési jazykové normy a uvědomí si, že podstatnější je přece jen ta myšlenka. Nebo z druhé strany: Jednou za rok člověk podstoupí několikadenní trénink trpělivosti, když musí čekat v hodinových frontách na jídlo, na záchody… a taky když se prostě jen snaží pochopit Italy, Chorvaty a Ukrajince ve své diskusní skupině, jak se jakousi podivnou patchworkovanou řečí snaží popsat dobrovolnickou práci ve svých domovských sborech. A basilejští Švýcaři jsou pro takováto srocení ideálními organizátory, vždyť v podobném prostředí žijí celý život.

Ráchel Ridzoňová