(ČB 2/2018) Jako pastorační pracovnice ze sboru ČCE v Pardubicích jsem prožila čas od 19. října do 30. listopadu loňského roku na stáži v Německu, ve sboru luterské církve v Reichenbergu, nedaleko Drážďan. Jedná se o vesnický sbor, který má spolu s dalšími třemi vesnicemi asi 1400 členů. Působí zde farářský pár, sbor vede farář, farářka se stará o konfirmandy a učí náboženství na gymnáziu. Působí zde také katechetka a církevní kantorka, která vede zpěv a hraje na varhany, dále kostelnice a úřednice v kanceláři.

Poslechněte si článek:

Nahlédla jsem do všech sekcí sborové práce
Navšívila jsem postupně skoro všechna sborová setkání, jsou těm našim velmi podobná. Uvedu proto pro příklad jen něco nevšedního – ples k výročí založení gymnazia, den Diakonie v Drážďanech, svátek svatého Martina, ples v předvečer Dne reformace… Sama jsem vykonala i pastorační návštěvu probíhající v němčině, byla jsem také třeba v kapli na letišti v Drážďanech nebo v drážďanském církevním ústředí. A stihla jsem si i odskočit na konzulát k říjnovým parlamentním volbám.

Konkrétně
Myslím, že němečtí přátelé z luterské církve umí více prožít své církevní svátky. Například Den reformace, který byl velkolepý, chystali rok a půl předem. Otázkou je, jak slavíme my. S odstupem si myslím, že i výročí mistra Jan Husa zasloužilo možná více.

Podobně i připomínka zemřelých poslední neděli církevního roku. Kostely jsou tady v tu dobu plnější, pozůstalí přijdou, aby slyšeli jméno svého zemřelého, aby dostali útěchu i posilu; a přijdou i s dětmi. My čteme jména zemřelých při sborovém shromáždění, a já si teď myslím, že pro pozůstalé můžeme dělat víc.

Křest. Kolik z nás zná jeho datum? Stává se, že křtem vše končí. Přitom s pokřtěním se stáváme členy církve, dalo by se tedy říct, že po narození je to druhé nejdůležitější datum. V německém sboru si výročí křtu ve shromáždění připomínají pětkrát do roka. Kázání je potom tematicky zaměřeno a ti, o které jde, dostanou požehnání.

Večeře Páně. Při vysluhování každý osobně vyslechne, že tělo a krev Kristova se za něho vydávají. Vysluhuje se i dětem – po předchozí přípravě. A každé bohoslužby zazní i apoštolské vyznání víry. Sbírka se odehrává během písně do „pytlíku“, farář s presbytery za ni pak při modlitbě poděkuje.

Na co můžeme být my hrdí
Zmíním otevřenost našich sborů a atmosféru zvěstování slova Božího. Sama jsem zažila, jak je dobré, když přijdete poprvé a někdo si vás všimne a podá vám v neznámém prostředí pomocnou ruku.

Závěrem
I v evangelickém Sasku mají problémy. Překvapila mě malá účast při bohoslužbách a určitá izolovanost skupin, které se scházejí v týdnu. V neděli nemívá farář pod kazatelnou stejné lidi, nějak se to vše střídá, míjí, což je pro soustavnou práci náročné. Pro konfirmandy je určitá účast při bohoslužbách povinná, chodí však na bohoslužby sami, bez rodičů. Sbory se kvůli úbytku peněz slučují a lidé si těžko zvykají na to, že v každé vesnici už nebude farář.

Nicméně společné aktivity sboru, města a školy byly pro mě naprosto novou zkušeností a procentuální zastoupení evangelíků ve společnosti je něco, co v Čechách neznáme.

Děkuji ekumenickému oddělení, pardubickému staršovstvu, německému sboru a také své rodině, že jsem stáž mohla absolvovat. Vracela jsem se s pocitem, že jsem se i přes jazykovou bariéru stala součástí širokého sborového společenství.

Pavla Queisnerová, pastorační pracovnice