(ČB 2/2018) Zásadním úkolem přechodu naší církve na samofinancování je zajištění kazatelských platů. Jednak jde o částku relativně vysokou, která tvoří asi polovinu církevního rozpočtu, jednak platit si sami vše ostatní (provoz, opravy…) jsme zvyklí již dlouhou dobu.

Všechna čísla v tomto článku budou hrubě zaokrouhlena. Laskavý čtenář však odpustí, v krátkém článku o složité problematice nelze jinak. Vliv inflace také vynecháme, protože bude v dalších letech hrát obdobnou roli na straně příjmů i výdajů. Všechna čísla jsou tedy uvedena v současných hodnotách.

Poslechněte si článek:

Nedosažitelný půlmiliónový cíl?
Mnohé to překvapí, ale aby mohl farář sboru dostat měsíční plat 29 000 Kč hrubého (nynější celostátní průměr), musí církev zajistit 40 000 Kč. Asi čtvrtinu nákladů totiž spolykají prvotní odvody zaměstnavatele, které se na zaměstnancově platovém výměru vůbec neobjeví. Roční téměř půlmiliónová částka (12 x 40 000) vypadá na první pohled pro většinu sborů jako nedosažitelný cíl. Zdání ovšem klame.

Cestu k zajištění financování kazatelských platů rozdělíme na pět úseků. Každý úsek reprezentuje přibližně 100 000 Kč, které musíme každoročně na svého faráře odněkud získat.

První meta: zdolána hned na startu
Téměř všechny sbory mají pro své faráře služební byty. Faráři je obývají za podmínek mnohem výhodnějších, než je dnes běžné. Platí nízké nájmy, většině farářů sbory dokonce přispívají i na energie a služby. Členové staršovstev si totiž dobře uvědomují, že kazatelské platy dnes ani zdaleka nedosahují onoho výše zmíněného průměru. Proto je tímto způsobem nepřímo doplňují.

Autor těchto řádek odhaduje (velmi zhruba!) nynější průměrnou reálnou hodnotu tohoto zvýhodnění (výrazná sleva na nájemném ve služebním bytě + příspěvek farářské rodině na energie a služby) na 8 500 Kč měsíčně, tedy asi 100 000 Kč ročně. Tento benefit bude muset být dříve nebo později z daňových důvodů začleněn do celocírkevního mzdového systému. Reálně to ovšem pro sbory nebude znamenat zátěž navíc, protože na režim služebního bydlení jsou farnosti vybaveny a jsou navyklé již velmi dlouho. První úsek cesty k samofinancování jsme tedy ušli hned na začátku díky zavedenému a provozovanému systému služebního farářského bydlení.

Druhá meta: současný odvod
Na samofinancování se systematicky připravujeme již od roku 1993. Povinný odvod do církevního personálního fondu za každý plně obsazený kazatelský úvazek se každoročně zvyšuje. Právě v letošním roce dosáhl významné symbolické částky 100 000 Kč. Díky tomu máme za sebou již druhou část společné cesty k samofinancování. Ukazuje se, že představitelé a staršovstva sborů umějí nalézat nové zdroje i způsoby informovanosti a osvěty. V mnoha farnostech, především menších, je rovněž zřetelné, že když je reálně ohroženo konkrétní místo „jejich“ faráře, jsou členové ochotni své finanční příspěvky zvýšit velmi výrazně. Výše průměrných salárů v menších a chudších sborech tak zahanbuje leckdy nás, členy větších a bohatších sborů.

Třetí meta: z investičních výnosů
Přibližně 80 % z každoročně vyplacených restitučních náhrad rozhodl synod spořit do investičních a nemovitostních fondů. Tato rezerva a její výnosy začaly být od roku 2016 využívány na dorovnání peněz, které v rozpočtu církve nyní chybí kvůli snižování státního příspěvku. Především však tyto naspořené prostředky vytvoří změkčující „polštář“ pro budoucí období úplného samofinancování.

Celkový objem těchto prostředků dosáhne zanedlouho půl miliardy Kč. Naši správci a investoři dokážou dlouhodobě tyto prostředky zhodnocovat nad míru inflace. To dává reálnou šanci zajistit v budoucnosti významnou část (minimálně pětinu) potřebných prostředků na každého faráře z výnosů těchto fondů.

Rozběhne se letošní synod k čtvrté metě?
Relativní zátěž sborů a jejich členů při přechodu na samofinancování je v současnosti velmi rozdílná: Povinnost odvodu do personálního sboru za obsazený úvazek je stanovena paušálně pro všechny obsazené sbory stejně, ať mají salárníků 40, nebo 200, ať zdědili velký nájemní dům, nebo ne.

Proto se synod bude na jaře 2018 poprvé zaobírat variantními návrhy na částečné rozrůznění povinných odvodů do Personálního fondu. Zohlednit by se měla především personální síla sboru (počet účastníků bohoslužeb a salárníků) a obrat běžné i hospodářské činnosti. Tímto způsobem by mohly větší a bohatší sbory, které zvládají dosavadní postup k samofinancování bez větší námahy, významně pomoci menším a chudším sborům, které svého duchovního přesto doložitelně potřebují. Ve vzájemné solidaritě bychom tak mohli vyrazit k pomyslné metě čtvrté.

Jsou to dobré zprávy?
První dvě mety máme již úspěšně za sebou. Na třetí metu mají za celou církev dobře našlápnuto správci a investoři našich fondů. O rozběhu novým způsobem ke čtvrté metě možná rozhodne jarní synod. Do konečného cíle sice ještě chybí meta pátá, k jejímu dosažení ovšem máme ještě celých 25 let. Snižující se státní příspěvek bude totiž vyplácen do roku 2029 a restituční náhrady do roku 2042.

Nejsou to dobré zprávy? A nebudeme moci našim farářům nakonec dopřát platy vyšší než průměrné?

Roman Mazur (autor je předseda strategické komise synodní rady, v tomto článku ovšem vyjadřuje své osobní postoje)