(ČB 12/2017) Zdálo by se, že plnění tohoto přikázání vyžaduje pouhou maličkost, a přece tu jde o věci tak veliké, že kdo chce tomuto požadavku vskutku dostát, musí dát v sázku tělo a život, čest i statek a vůbec vše, co má a čím vládne. Zapovídá se nám tu mnoho špatných skutků našeho jazyka, jichž se dopouštíme za prvé mluvením a za druhé mlčením.

Mluvením: Tu je před soudcem člověk, který chce svůj nespravedlivý spor za každou cenu vyhrát a opírá svá tvrzení o nesprávné údaje. Zamlčuje a zmenšuje vše, co by mluvilo ve prospěch jeho bližního a jeho práva. A toto zlo se teď tak všeobecně rozmohlo, že už, obávám se, není soudního nebo obchodního jednání, aby ta či ona strana nehřešila proti tomuto přikázání. K tomu ještě uvažme, kolik je lidí, kteří se dají penězi a dary umlčet nebo odehnat daleko od pravdy. Všude, všude by to byl věru velký a vzácný dobrý skutek, kdyby už nikdo nesvědčil křivě proti bližnímu svému.

Nadto máme ještě jiné a vyšší svědectví pravdy, v němž máme proti zlým duchům lži zápasit, a tu nejde o statky časné, ale o evangelium a o pravdu naší víry, kterou ten zlý duch nikdy nechtěl trpět a vždy to uměl navléci tak, aby ti největší v lidu, jimž je těžko postavit se na odpor, byli proti pravdě a pronásledovali ji, o čemž se říká už v žalmu (82,4): „Vytrhněte bídného a nuzného, z ruky nešlechetného vytrhněte ho!“ A za to nám dávají své vlastní zákony a zařizují vše podle své libovůle.

Cokoli přichází od Boha, je tomuto světu nepříjemné a budí jeho nenávist. Jasně se to ukázalo na samém Kristu, jenž byl tím největším a nejlepším, co Bůh mohl světu dát. A přece ho svět nepřijal, ale pronásledoval jej strašlivěji než cokoli jiného, co kdy přišlo od Boha. A tedy: Jako za jeho dnů, je to vždy jen hrstečka lidí, kteří se Boží pravdy zastávají a dávají za ni v sázku i život i jmění, čest i statek a počítají s Kristovou předpovědí (Mt 24,9): „A budete v nenávisti u všech národů pro jméno mé.“

Vidíš v tomto přikázání znova, že strůjcem tohoto díla musí být zase jen víra a že by to bez ní nikdo nedokázal. Všemohoucí Bůh nám dal našeho Pána Ježíše Krista nejen k tomu, abychom v něj s takovou důvěrou věřili, ale že nám v něm staví před oči i živý příklad důvěřivé síly i dobrých skutků, abychom v něj věříce, šli za ním a zůstávali věčně u něho podle jeho slov (J 14,6): „Já jsem ta cesta, i pravda i život.“

Deváté a desáté přikázání
Poslední dvě přikázání zapovídají nám zlé žádosti, rozkoše těla a časné statky, jsou jasná a chrání našeho bližního před škodou; jsme jimi vázáni až do hrobu a náš vnitřní boj proti nim trvá až do smrti. Proto svatý Pavel tato dvě přikázání spojil v jedno (Ř 7,7) a zaměřil je k cíli, jejž nedosáhneme, jejž však máme mít až do své smrti ustavičně na mysli. Neboť všichni jsme od narození zatíženi dědičným hříchem, který se dá přitlumit, avšak nikdy cele vymýtit, leda tělesnou smrtí, která nám je z tohoto důvodu prospěšná a žádoucí. V té věci nám pomáhej Bůh.  Amen

připravila Jana Plíšková