(ČB 11/2017) Tu pohádku jistě všichni znáte. Marnivý císař sedne na lep dvěma vykutáleným tkalcům, kteří prý umí utkat látku nevídaných barev a kvality (za přemrštěnou cenu), ovšem viditelnou jen těm, kteří dobře plní své povinnosti. Nikdo z císařova nejbližšího okolí nechce riskovat konflikt přiznáním, že zrovna on žádné šaty nevidí anebo že vidí ten nehorázný podfuk. Ani císař nechce věřit svým očím, a tak radši věří podvodníkům do té míry, že se nechá odít do imaginární nádhery a nahý se prochází městem před zraky poddaných, kteří mu jsou po celá léta ukradeni.

Poslechněte si článek:

A tu se z davu nečekaně ozve: ,,Císař je nahý!“ Malé nevinné dítě, které nemá důvod cokoli předstírat a ještě nechápe výhody přetvářky, pojmenuje doslova holou skutečnost. Po chvilce se k němu přidávají ostatní lidé, teď už beze strachu, s ulehčením a radostí v hlase. Císař se rozhodne udržet dekorum a v průvodu projde celé město. Dva vykuky chce dát okamžitě potrestat, ale ti jsou dávno v prachu.

Představme si, že osoba císaře reprezentuje stav církve na přelomu 15. a 16. století. Instituce, která se pramálo stará o své povinnosti, ale ráda se za cizí peníze bohatě odívá. Každý den jiné šaty, jiné zkrášlovací procedury, které odvádějí od skutečné, zjevené – zjevné pravdy.

Když přišel Luther do Říma, centra tehdejšího církevního dění, byl zděšen. Tolik modloslužebnictví, cizoložství, úplatkářství a k tomu všemu ty odpustky, skrze něž člověk více ztrácí, než dostává. Co s tím? Jít s davem jako ostatní, nebo si dodat odvahy a hlásat ,,…zjevnou, evangelickou pravdu, která byla již před více než sto lety veřejně upálena…“ ? Luther nebyl nevinné dítě, které má právo říkat věci bez ohledu na následky. Naopak. On věděl, co všechno může člověka i nevinná věta stát. I proto nejspíš později zvažoval sňatek – aby v případě svého věznění nebo dokonce smrti nerozmnožil řady truchlících.

Abych to trochu odlehčila. Jak se praví v mém oblíbeném filmu Bílá paní: ,,Mistr Jan Hus se nechal pro pravdu upálit“. A replika zní: ,,Mistr Jan Hus neživil rodinu“.
Být nekonvenční a vyvolat konflikt nemůže každý. Můj známý, psycholog, mi povídal, že komunisté tolik vycházeli vstříc zakládání rodin, protože lidé se závazky nemají na revoluci dost síly a odvahy. Proto prý revoluce dělají hlavně studenti – lidé mladí, bez zkušeností a bez závazků.

Martin Luther měl štěstí v tom, že jeho doba po stu letech od Husa dospěla o kus dál, že se našlo dost vlivných osobností, které ho podporovaly v jeho čistém, nevinně dětském pohledu, jemuž neunikne faleš a pozlátko. Mohl si dovolit kritiku nejvyšších kruhů, aniž by za to musel zaplatit cenu nejvyšší. Bohu díky.

Pavla Hájíčková