Český bratr 6/2012.

Emílie Kramolišová (1976) vyrůstala v rodině s devíti dětmi. Jako šestá v pořadí pečovala o mladší sourozence a zároveň sbírala životní zkušenosti od těch starších.  Život ve velké rodině ovlivnil její další život. Po krachu manželství i v nemoci slouží druhým a rozdává radost.

Jaká byla vaše pozice mezi osmi sourozenci?
Jako každá starší sestra jsem byla chůva. A dost sedřená. Maminka se měla moc co otáčet, vařila pro všechny, starala se, jak to šlo. Otec moc nefungoval, dost pil. My ostatní jsme věřili, že když napneme své síly, vše zvládneme. I tato ne úplně funkční rodina byla pro mě dobrá životní zkušenost a dále jí zůstává. Naučila jsem se spoléhat na sebe, prát se za to, co pokládám za důležité. Nečekat, že mi někdo něco dá nebo že to spadne do klína. Později, s přibývajícími lety,  jsem doprovázela spíše starší sourozence než mladší.

Jakou jste měla možnost získat vzdělání?
To byla náhoda. Měli jsme různé touhy a vysněné koníčky, prakticky jsme ovšem zcela postrádali zázemí potřebné pro jejich uskutečnění. Já jsem třeba hrozně chtěla být zdravotní sestra. Moje maminka mi v tom vyjadřovala velkou podporu. Vždycky stála o to, aby každý z nás mohl jít na takovou školu, na kterou třeba jen tak tak dosáhne, ale ať jde, jen když má vůbec nějaké ambice. Nebyla schopna nám to zajistit, ale psychicky nás vždycky podporovala.

Splnil se vám sen? Jste zdravotní sestra?
Nejsem. Šla jsem na vytouženou zdravotní školu, ale v prváku jsem onemocněla a musela jsem odejít. A v těch čtrnácti letech jsem nebyla schopna přijmout, že moje životní cesta vede jinudy. Ani jsem neměla nikoho dospělého, kdo by mi v tom pomohl, doprovázel mě. V sedmnácti jsem byla pořád přesvědčená, že musím být zdravotní sestra, tak jsem si prosadila, že jsem začala pracovat jako nižší zdravotnický pracovník v domově důchodců. Pracovala jsem u umírajících. Byla to psychicky i fyzicky těžká práce, moje tělo nebylo ještě vyzrálé a úplně jsem si odrovnala záda. Konečně jsem musela přijmout to, že tudy moje cesta nevede. Začala jsem studovat na církevní škole sociální vychovatelství, potom sociální práci, pak speciální pedagogiku pro pracovníky nápravných zařízení a nakonec evangelickou teologickou fakultu. To se stalo už víckrát, že jsem měla nějakou představu, vyhlédnutou cestu, ale přišlo něco zásadního, co tu cestu naprosto změnilo. A s odstupem nemůžu říct, že špatným směrem.

Bylo těžké se s překážkami vyrovnat?
Vyrovnat se s tím na začátku bylo přetěžké. Takových obratů v životě jsem měla několik. S postupem let se cítím vždycky slabší a vyčerpanější, když  přijde nový zlom, ale na druhou stranu ta základna, na které stojím, je pevnější a pevnější. Zkušenosti, které s tím přicházejí, mi dodávají klid. Už neřvu: „neexistuje, já chci, já to zvládnu!,“ ale dokážu lecjakou prohru přijmout. Smířila jsem se i s nemocí.

V jakém duchovním prostředí jste se pohybovala?
Vyrostla jsem v katolické církvi. Moje maminka je velice zbožná žena a vždycky nás vedla ke zbožnosti, střídmosti a k pomoci druhým. Přestože nikdy nic neměla, ani peníze, ani čas, pomáhala, kde se dalo. Katolíci by řekli – svatá žena. Od malička jsme chodili k jedné osamělé paní, uklízeli jsme u ní, hráli s ní hry, aby nebyla sama. Mysleli jsme, že jí tím děláme radost. To katolictví bylo zároveň takové zvláštně tvrdé, ale mě to nijak nesvazovalo. Některé moje sourozence ano. Jedna naše sestřenice byla řeholní sestra a my jsme jezdili k řeholnicím do kláštera na prázdniny. Mně se v klášteře ohromně líbilo. Viděla jsem, jak sestry o něco usilují, jsou cílevědomé. Však také zdravotní škola, kterou jsem ve čtrnácti začala studovat, byla katolická škola, jedna z prvních po revoluci. Bylo to v Praze v Ječné ulici. Najednou jsem bydlela s lidmi, kterých jsem si vážila, a byl to úplně jiný životní styl, než jaký jsem znala z domova. Byla jsem horlivá, angažovaná katolička.

Jak jste se dostala do starokatolické církve?
S přibývajícími lety jsem zjišťovala, že nechci usilovat ani tak o osobní dokonalost jako o sdílení s ostatními. Sociální vychovatelství jsem pak studovala u sester dominikánek v Bojkovicích. Tam nás sestry vedly laskavě, ale přísně. Brzo po maturitě jsem se vdala, byli jsme s manželem už čtyři roky zasnoubení. A společně jsme se dohodli, že naše životní cesta není příliš katolická a že nám bude více vyhovovat denominace starokatolická. Tehdy jsme ve starokatolické církvi zažili velmi dynamické společenství, zdálo se nám nakloněnější evangelictví než katolictví. Přesto jsem po letech spokojeného soužití s prima kamarády potřebovala víc než výborné zázemí s bezvadnými sociálními vztahy. Ve zlínském starokatolickém společenství jsem si uvědomovala, že se potřebuji podstatně více sdílet s živým Božím slovem. Členové starokatolické církve orientovaní více na liturgii mě v mém hledání přátelsky a velkoryse doprovázeli.

Tak jste objevila evangelíky?
Ano. Chodila jsem do evangelické církve ve Zlíně už předtím na biblické hodiny. To je úžasná věc. A pan farář Pivoňka je výborný exeget a kazatel. Z toho jsem byla a  zůstávám nadšená. Užívám si té smetany z poctivé farářské práce. Nejsem ve zlínském sboru dlouho, ale společenství na mě působí velice pozitivně. Jsou tam velké rozdíly mezi tím, jak je kdo ochoten mluvit o křesťanství, ale vím už o pár lidech, kteří jsou ochotní se sdílet. Za to jsem velice vděčná.

Jak jste se dostala k zájmu o odsouzené a k práci ve vězeňské duchovenské péči?
Je pro mě těžké o tom mluvit. Naše rodina byla dost složitá. A já jsem se s tím musela od mala vyrovnávat. Pro vězeňství jsem nebyla nějak primárně nadšená, ale ono to vyplynulo z mé životní situace. Už jsem se zmínila, že náš otec hodně, hodně pil. A důsledkem toho byla agrese a narušené základní vztahy. Nejvíc na to doplatil nejstarší bratr, který nebyl schopen některé věci adekvátně unést. Zkrátka – provinil se, skončil ve vězení. A já jsem viděla, že spravedlnost nemusí být přímočará, protože příčiny všeho, co se dělo, byly jinde. Bratr bojoval proti svévoli a bezpráví, jenže postrádal potřebné zkušenosti, byl mladý a plný ideálů, ne jako druhá strana, která to dokázala vždycky nějak uhrát. Už od nějakých osmi let jsem pochopila, že mám co do činění s lidmi, kteří nejsou sociálně úplně v pořádku, a že se s tím musím nějak vyrovnat. Chtěla jsem otce i bratra pochopit, být jim nablízku a taky přinášet odpuštění.
Později jsem měla touhu bratra doprovázet. Začalo to korespondencí do vězení. Bratr to zpočátku odmítal, ale časem jsme si porozuměli a dnes máme velice kvalitní vztah, stejně jako s ostatními členy rodiny. Postupně jsem si pak psala i s jinými odsouzenými. Na škole v Bojkovicích jsem v té věci měla velkou podporu. Ředitelka, sestra Miriam, o všem věděla a často se mnou o tom hovořila. Já jsem ji měla jako životní rádkyni, protože jsem neměla ve svém okolí nikoho dospělého, kdo by mě doprovázel. V té době se dostala do vězení také jedna moje spolužačka z pražské školy, se kterou jsem byla v kontaktu. Měla jsem tedy srovnání, jak to chodí v mužské a ženské věznici. To bylo velice zajímavé. Byla to hodně dobrá zkušenost. Do věznice jsem šla poprvé v roce 2000. Když jsem studovala sociální práci, měla jsem v posledním ročníku souvislou celoroční praxi v pardubické věznici. To tam byly ještě ženy. Nyní je to mužská věznice. Stala jsem se součástí vězeňské duchovenské péče a s několika různě dlouhými přestávkami chodím jako dobrovolník do věznice dodnes.

Jak práce s odsouzenými vypadá?
Ve většině věznic se dělají biblické hodiny a bohoslužby. Problém je v tom, že odsouzení z různých oddělení (dohled, dozor, ostraha, zvýšená ostraha) by se neměli potkávat. To by pak znamenalo dělat tyto akce pro každé oddělení zvlášť. Takže třeba biblické hodiny se dělají, ale třeba jen jednou za měsíc. Jak kde. Dělají se samozřejmě společné bohoslužby, ale to je za dohledu mnoha dozorců a vychovatelů. Ti stojí podél stěn kulturní místnosti a hlídají ostřížím zrakem, aby se nic nepředávalo a tak. To společenství pak není samozřejmě úplně ono. Takovéto bohoslužby bývají na velikonoce a na vánoce. V některých věznicích bývají za  konkrétně stanovených podmínek přístupné veřejnosti.

Takže je plodnější individuální práce?
Jsem o tom přesvědčená. Ve Světlé jsme to dělali tak, že mě vězeňský kaplan bratr Čejka zavedl na oddělení, zavolal vysílačkou vrchnímu inspektorovi stráží, kde jsem a jak dlouho tam budu, a nechal mě tam. Mohla jsem s odsouzenými být, svobodně se pohybovat po oddělení, mluvit s těmi, kdo o to měli zájem. Pokud bylo pěkně, chodili jsme do přilehlé zahrady. Když nějaká zkroušená odsouzená seděla v zahradě na bobku, mohla jsem si přidřepnout k ní. A to je úplně jiná výchozí pozice než sedět někde naproti sobě u stolu na výslechové místnosti a koukat na sebe. Individuální práce přímo na oddělení je mnohem příjemnější a přínosnější.

Nyní jezdíte do věznice v Břeclavi, to je mužská věznice. Mají tam nějakou důstojnou místnost k rozhovorům, třeba kapli?
Kaple tam asi není. To jsem nikdy neslyšela. Jsem ráda, že od roku 2011 můžu do  Břeclavi docházet. Veškerý kontakt s odsouzenými se odehrává ve výslechové místnosti za velice stísněných a provizorních podmínek. S tamějším kaplanem se osobně příliš neznám, podle potřeby však vedeme mailovou korespondenci. Vedení břeclavské věznice si drží spíše restriktivní přístup. Tuto okolnost musím jako dobrovolník Vězeňské duchovenské péče bez náznaku sebemenšího zlehčování respektovat.

Žijete opravdu bohatým životem na mnoha frontách.
Ale ne. Mám velikou hrůzu z představy, že by mě ta moje invalidita vnitřně natolik zlomila, že bych uhnila na kanapi. I přes chronické potíže jsem vděčná, že ještě takto vůbec funguju. Chci si užívat života, dokud to jde. Pracovní aktivity v pozici administrativní pracovnice mě příliš neuspokojují. A své dobrovolnické aktivity podnikám proto, že mám potřebu se sdílet v pestré škále různých rolí. Manželství se mi rozpadlo a skutečnou rodinu nemám a nikdy mít asi nebudu. Mám ale velkou náhradní rodinu. Chodím ve Zlíně do zařízení Slunečnice, kde jsou mentálně postižení dospělí, muži i ženy, a učí se různým pracovním dovednostem. Mohou pak pracovat v chráněných dílnách, učí se vařit, dokonce tam mají kavárnu. Jako dobrovolnice je učím číst, psát, počítat a souvisle vyprávět. Je mi s nimi moc dobře, vnímám se jako součást jejich takřka rodinného společenství. Ať mi je, jak mi je, přijímají mě a já je mám moc ráda.

A doma?
Tam mám takovou zvláštní rodinu. Společnou domácnost sdílím se dvěma psy, třemi kocourky a jednou slečnou kočkou. Měla jsem i manžela, milovala jsem ho a obdivovala, ale to je všechno pryč. Po deseti letech, co jsme se znali, jsem se dozvěděla, že je transsexuál. Zahájil léčbu, nyní má změněnou identitu. Stala se z něj žena – Kristýna, osoba s mnoha dříve potlačovanými problémy, které najednou vypluly na povrch, s labilní psychikou a problémy s identitou – nejen sexuální, ale zejména v oblasti sociálních rolí. V procesu emancipace odstartované přijetím vlastního problému transsexuality se Kristýna úplně odklonila od křesťanství. Křesťanství pro ni přestalo být zázemím a stala se buddhistkou. Mě to hodně sužuje. Můj bývalý manžel mi kdysi otevřel oči pro fundovanou teologii a nyní se natolik emancipoval od vztahu s Bohem, že žije jako úplně jiný člověk. V mezilidských vztazích se vnějšímu pozorovateli jeví její problémy jako  nezodpovědnost, respektive neschopnost dodržovat povinnosti a závazky. Vyrovnat se s tímto aspektem mé vlastní životní historie je pro mě velice těžké.

Myslím, že navzdory všemu, čím jste v životě prošla, kolem sebe působíte radost. Co závěrem?
Já nejsem takový nějaký příliš nadšený člověk pro nějakou věc. Všechny své emocionální frustrace se ale snažím nějak řešit. Ve zlomových životních etapách jsem vždycky pociťovala nějaký deficit. A současně jsem viděla nějakou nabídku, která by ten deficit mohla zmírnit, nebo ho dokonce odstranit. Tak jsem se vždycky nějak zapojila. Potřebuju mít život s otevřeným výhledem. Ze všeho, co mě v životě potkalo, jsem ještě dokázala pomáhat svými zkušenostmi druhým. Jsem přesvědčena, že i v těžkých chvílích, ve kterých místo přesvědčivé Boží přítomnosti vnímám jen prázdnotu a pustotu, on stojí při mně, podepírá mě klesající a již kleslou hýčká ve své laskavé otcovské dlani. O všech svých životních strastech můžu mluvit jako o velkém Božím požehnání. Mám svá zvířátka, stálé zaměstnání, sdílím se s postiženými, s odsouzenými, našla jsem zázemí ve společenství ve sboru. Co víc si přát?

Ptala se Daniela Ženatá