(ČB 10/2017) Říjnovým večerem jde muž v mnišském plášti, v jedné ruce kladivo, v druhé svinutý papír. Míří k největšímu městskému kostelu Všech svatých, jejichž svátek připadá na následující den. Právě tudy zítra půjdou zástupy na bohoslužby a u vchodu do chrámu naleznou čerstvě přibitý plakát s necelou stovkou krátkých odstavečků. Stačí jen několik hřebíků a pár ran kladivem, aby se na veřejnost dostaly myšlenky, které změní svět.
Poslechněte si článek:
Legendární událost, která se považuje za startovní výstřel světové reformace, lze popsat i střízlivě. V univerzitním městě Wittenbergu učený augustiniánský mnich dr. Martin Luther 31. října 1517 – důmyslně, v příznivý čas a na příhodném místě – zveřejnil své námitky proti soudobé odpustkové praxi. Svými 95 stručně formulovanými tezemi se skvěle trefil do otázek, které zaměstnávaly mnoho poctivých křesťanů: Co má obchodování s církevními poukázkami na spásu společného se skutečným Božím odpuštěním? Jak důležitá je pro lidské štěstí církevní hierarchie s papežem v čele? A jak člověk získá přístup k Bohu do jeho království? Jsou potřebné nějaké speciální klíče, kterými by kněžstvo odemykalo bránu věčnosti, anebo je cesta otevřená a vstup volný?
Lutherovy teze záhy získaly velký ohlas a překotně se šířily německými zeměmi. Šťavnatá a výživná směs pro čtenáře. Věnovaly se jak problémům společenským (moc církve), tak i osobní naději. (Má můj život šanci obstát?) Doktor teologie nepředkládal suchopárné učení. Psal o tom, co prožil. Kraťounké odstavce byly výsledkem dlouhého vnitřního zápasu. Jakožto zbožný mnich se Luther toužil důkladně vyzpovídat, přijmout odpuštění, odstřihnout se ode všech hříchů a dál vést už jen bezúhonný život. Jenže ač se zpovídal sebevíc, pořád to někde drhlo. Předně se všude motaly odpustky, jež odpuštění krkolomně spojovaly s finančními transakcemi církve coby správkyně spásy. Mnohem trpčí však bylo zjištění, že hřích se i po přijatém odpuštění stále vrací a dobrá předsevzetí zůstávají často nenaplněna. Hříšník potřebuje odpuštění stále a oficiální církevní procedura nedokáže vytoužené odpuštění zprostředkovat dostatečně. Za pomoci citlivého zpovědníka, studiem dávných spisů a především díky důkladné četbě Písma dospěl Luther k osvobodivému objevu – když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: „Čiňte pokání,“ chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním (1. teze). Hned na začátku se Luther odvolal na první Ježíšův výrok v Markově evangeliu.
• Pokání neboli obrácení mysli je možné. Samotný Kristus zve lidi k proměně – čiňte pokání. Člověk není natrvalo zajatcem svých chyb a vin, kdykoliv jich může litovat bez ohledu na asistenci církve.
• Není třeba čekat na vhodnější okamžik – čas se naplnil. I tato chvíle je dost dobrá, abych se chopil spásy.
• Nejsou to druzí lidé, kdo prohlásí, že můj život není marný. Samotný Bůh mi jde vstříc – přiblížilo se království Boží. Cesta ke štěstí je otevřena a pokoj je na dosah.
• Dobré zprávy o naději pro mne a mé blízké si není nutné kupovat či je jinak dobývat. Jsou zadarmo a stačí je přijmout – věřte evangeliu.
Lutherovy teze lze vztáhnout i na současné touhy po šťastném životě. Odmítnout diktát představ, které podmiňují štěstí penězi, slávou, úspěchy. Nemyslet si, že je zapotřebí čekat, až se změní něco kolem. Jde o proměnu mého srdce teď. Radost mi nezaručí jiní, ta se rodí ve mně, když uvěřím, že díky Bohu je důvodů k radosti dost.
Jiří Tengler, farář v Poličce